Jak jsem opět zmatkovala...

13. června 2018 v 20:23 | Jarka |  Deník prvomatky
Dlouho jsem nic nepsala, dalo by se vymluvit, že jsem neměla čas, protože jsem přece ta matka, nebo bych mohla říct, že nebyla energie, protože jako matka veškerou svou životní sílu věnuju malé princezně. To vše je samozřejmě pravda, ale také je fakt, že jsem neměla žádné téma. Úplně se mi nezdálo psát tu o velikost, četnosti a barvě nálože plínek (ale je fakt, že to by bylo minimálně na dva články). Nicméně na radu své kamarádky a nastávající dvounásobné maminky a bloggerky a obávané recenzentky knih Karin (ano, taky nechápu, jak to všechno stíhá a to nevíte, že má doma neuvěřitelně naklizeno) jsem se rozhodla popsat vám všem, kdo jste ochotni to číst, můj čtvrteční den.
Počasí vypadalo všelijak, moje záda v bederní oblasti se rozhodla stávkovat, zatímco můj tlak si řekl, že jumping je fajn nápad a v mé hlavě se na úrovni spánků usadili permoníci. V tomto stavu jsem se snažila starat o svého malého andílka, poklidit byt (v pátek nám měl přijet domů táta a bylo by fajn, kdyby to tu poznal), uvařit si, věnovat se kočkám (protože Mia evidentně trpí, jelikož ji neházím míček tak často, jak by chtěla), odpovídat na sms od mámy a psát svému muži. Moje malá badatelka se už celkem akčně hýbe, proto jsem na zem dala velkou deku, na ní přebalovací podložky a na to ještě plínku. Miminko pěkně doprostřed a hračky kolem. Zhruba za minutu a půl byla plínka a podložky v jednom rohu deky, hračky odhozené do druhé části místnosti, další roh měla Bubla v puse a zběsile se snažila udělat si z deky něco jako kuklu. Fajn. Vše jsem narovnala a začalo se pěkně znovu. Super, tentokrát celá akce trvala minutu. Takže zpět na začátek. Po hodinovém tréninku začala malá vypadat ospala a k mé radosti na hodinu usnula. Super, po tichu jsem si vypila kafe, nechtěla jsem ani dýchat, snědla jsem si svačinu a resetovala mozek. Vše vypadalo růžově do chvíle, než jsem se vydala do kuchyně, dítě pěkně na gauči a najednou slyším měkké žuch. Cože ŽUCH?? Skáču celých těch 5 kroků do obýváku a mezi gaučem a stolkem leží na zemi můj Svět, bříško pěkně na prodlužováku, oči vyvalené, čelo rudé a ve chvíli, kdy se k ní skláním začíná plakat. Brek nabírá obrátky v okmažiku, kdy ji k sobě tisknu vší svou silou, klepu se pláčem a pořád opakuju: "Vše je v pořádku, maminka nechtěla, maminka nechtěla, promiň , promiň, promiň…".. Bubla už dávno nebrečí, za to já řvu jak tur. Zmatkuju a snažím se dovolat na všechny strany. Abyste tomu rozuměli, nemocnice s dětským příjmem je v sousedním městě asi 23km a já absolutně netuším, kudy tam jet - směr ano, detaily ne a taky jsem v autě ještě nejela s malou sama. Takže panika na entou. A samozřejmě, nikdo mi nebere telefon. Proč mají sakra mobily, když nejsou mobilní ani na signálu a některé si dokonce dovolí mít oba své telefony vypnuté??? Teď když je potřebuju???? A můj muž? 230km daleko a v té chvíli pod vlivem alkoholu a na "sportovní" odpoledni s jinými strážci země. Super. Jistě si dokážete představit, že jsem mu volala, vztekala se do telefonu a jeho pro mě laxní jednání odměnila zběsilým zavěšením. Škoda, že se s mobilem nedá prásknout do vidlice, jako se starými telefony. Mezi tím jsem dala studený obklad na čelo své dceři, oblékla se a na internetu hledala cestu do nemocnice. Když jsem se uklidnila a došlo mi, že malá se na mě chechtá, obklad považuje za novou hračku, čelo nemá ani nateklé, boule žádná a opět se snaží dostat k okraji, aby si svůj skok zopakovala, zapnula jsem svoji intuici a po telefonu se radila se svoji drahou maminkou. Usoudila jsem, že s odjezdem do nemocnice počkám. Nakrmila jsem, vykoupala jsem a mazlila se se svojí dcerou. Tři hodiny od začátku paniky ji bránila ve spánku, osahávala hlavu, kontrolovala oči a samozřejmě úplně první ze všeho jsem zkontrolovala, zda si nevyrazila své první dva zoubky. Tohle kolečko jsem udělala snad 100x. Když Bubla usnula, lehla jsem si do postele, pustila jsem si potichu televizi (abych v jejím světle viděla na dceru do postýlky) a zahájila svoji noční službu v kontrolování. Nevěřila jsem monitoru dechu a každých cca 20 minut kontrolovala, že opravdu dýchá. Uprostřed noci mě měla plné zuby a začala plakat ve snaze odehnat svoji šílenou matku, která ji neustále budí. V průběhu střežení spánku svého Štěstí mi došlo, co přesně potřebuju mít doma. Nosítko - abych měla dceru stále u sebe v bezpečí a to i ve chvíli, kdy půjdu na záchod, chůvu - pro chvíle, kdy si ji nebudu moct vzít ani na ten záchod a rentgen - sice se do našeho 1+1 nevejde, ale to jsem vymyslela. Odkoupím byt od souseda a náš pronajatý byt probourám k sousedovi a když už jsem v tom předělání, koupím další dva byty a tím bude naše celé patro. Tak budu mít k dispozici vlastní emergency se vším, co k tomu patří. No a protože moje čtení rentgenových snímků končí u zlomeniny, budu potřebovat odborníka - takový Noah Wyle alias John Carter by nebyl špatný, samozřejmě jen proto, aby měla moje princezna veškerý komfort, že? Co bych pro ni neudělala. Závěrem bych chtěla říct, že Bubla bude adrenalinový typ a seskoky jsou pro ni forma zábavy a já? Já dvě noci skoro nespala a pak působila jako zombie u rodičů svého milovaného muže, ale o tom až někdy jindy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama