Dopis patnáctý

25. června 2018 v 19:52 | Jarka |  Dopisy psané všem
Pro nás všechny


Původně jsem se zde již včera chtěla rozčílit nad konkrétními lidmi, kteří nejsou dle mého dostatečně citliví na téma našeho životního provizória. Nad jejich sobeckostí a neschopností empatie, nad tím, jak je teď vše na jednoho velkého bobíka a tak dále. Jenže vztek stejně rychle jako přišel, zase pominul a já jsem už v průběhu promýšlení tohoto článku zjistila, že to asi nebude to pravé a Vesmír mě ve své moudrosti zaměstnal jinak. Teď, ve chvíli, kdy je můj milovaný muž na procházce s naším pokladem a naše tři kočičky odpočívají, mám čas na psaní a najednou si říkám: "Jaru, vážně chceš psát další negativní článek? Nebylo jich už dost v těhotenství?"… A tak se pokusím sepsat spíš takové zamyšlení nad naší situací. Pokud mi to okomentujeme, budu rádaJ….
… Naše životní situace mi přijde jako jedno velké provizorium a podle toho v jaké jsem zrovna náladě, ho prožívám bud líp anebo hůř. Můj muž patří k těm, kteří složili slavnostní slib, že jsou v případě nutnosti připraveni položit život při ochraně naší země a obyvatel. Jeho stanoviště je od chvíle, co jsme se poznali a také v současné době na Vysočině. Já bydlím v Berouně a dojížděla jsem do Prahy kvůli práci. Jenže láska si nedá poručit, a když jsme se jednoho letního dne setkali v Praze na Můstku, bylo to tam. Hned od první schůzky. On měl pronajatý byt v Brně a tak jsme ze začátku trávili víkendy střídavě na Moravě a u mě. Později jsme stále častěji byli v Berouně. Oba jsme vzteklinky a bručouni, takže náš vztah připomínal a vlastně stále připomíná jízdu na horské dráze. Naší situaci jsme neřešili ani ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsem těhotná. Jediné, co se změnilo, bylo to, že můj muž vypověděl svůj podnájem, přestěhoval si zbytek věcí do Berouna a do práce jezdí jako na intr. Čím víc se blížil porod, tím jsem byla víc nervózní z myšlenky, že jsem tu sama, no koneckonců to si můžete přečíst v deníku vystrašené těhulky. Myslím, že i to byl důvod, proč jsem do poslední chvíle chodila do práce. Abych nemusela myslet na to, že trávím dny jen se svým břichem a kočičím stádem. Po narození dcery se vše přiostřilo. Hormonální drak a nová situace, to dohromady tvořilo velmi výbušnou směs. Aby to nevypadalo, že zatímco já jsem trpěla, můj muž byl v pohodě. Už skoro dva roky se snaží změnit svoje pole působiště blíže k nám, do hlavního města. Jenže tam prostě není místo, odpověď personálního je - vyčkejte. Snažíme se, ale je to těžké. Odjíždí většinou v pondělí kolem půl 4 ráno a vrací se ke konci týdne, někdy ve čtvrtek, někdy v pátek. Musí se s námi loučit, musí snášet tu myšlenku, že pokaždé když přijede, je malá jiná a umí spoustu nového, musí se vyrovnat s tím, že u spousty věcí není a tím pádem na spoustu věcí reaguje jinak. Pokud se ptáte, proč jsme se nepřestěhovali za ním - nechtěl. On chce sem k nám, blíž k mojí i jeho rodině (moje je od Berouna jen 155km, jeho 175km, z Vysočiny si ke každému přičtěte 230km). A tak jsme teď v takové spací a čekací fázi. Víte, sice tu mám ve svém okolí přátele, ale občas si přijdu prostě neskutečně sama a to ovlivňuje moje nálada. Ačkoli si myslím, že každá situace jde zvládnout, pokud se ti dva milují, někdy je toho prostě moc. No a v té chvíli stačí jedna tak zvaně dobře míněná rada či poznámka a přijde potopa. Křik, pláč, naštvanost. V tu chvíli nejsem schopna zvládnout situaci s láskou. No a to se mi stalo včera. Rady typu buď ráda, že si doma sama, alespoň máš klid od muže a do ničeho ti nekecá, anebo různé tipy na vylepšení časového plánování, protože mateřská je přece dovolená a je absolutně nepochopitelné, proč a z čeho bys měla být tak unavená a občas i zničená…Když jsem dnes hodně po půlnoci ležela v posteli a špízovala svoji dceru v postýlce, došlo mi, že moje vnitřní nastavení, které mi pořád ještě velí, že je třeba mít vše ok, dítě v pohodě a harmonii, uklizeno, uvařeno a pokud možno i napečeno a kočky jak z obrázku Josefa Lady, mi vlastně ubližuje. Můj vnitřní masochismus dovršil pomyslného okraje a tak místo toho, abychom si s mužem užívali a těšili se z každé chvilky, kdy jsme spolu, protože jich opravdu není moc, řešíme jen a jen nějaké kravinky a ptákoviny typu, už jsem třikrát vynechala žehlení - jsem strašná matka, či já jsem usnul - promiň lásko, že jsem s tebou teď nebyl, protože jsem z únavy vytuhl. Moje vnitřní nastavení mě nutí tvářit se natolik jako hrdinka Xena, že moje nejbližší i širší okolí má potřebu mě upozorňovat naprosto na všechno a to i na věci, které prostě neexistují.. A já proto říkám dost. DOST. Dost za sebe a za moji rodinu. Jsme ,jací jsme a upatlané ručičky moji dcery od první kaše jsou prostě víc než vyžehlené plínky. A upřímně, komu se to nelíbí …dál to jistě znáte:-). A jaké si z toho beru poučení? Je třeba užívat si každou chvíli i provizorium.
No úvahou se to asi nazvat nedá…možná třídění myšlenek:-)?

Nyní už opět s láskou

Jarka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama