Týden dvaatřicátý

21. listopadu 2017 v 7:11 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden začal velmi poklidně. Vzbudila jsem se v půl 1 ráno a do jedné jsem přemlouvala svoji milovanou kočičku, že je třeba si ji ještě lehnout, že si rozhodně nebudeme teď házet míček a hrát si, že je čas jít ještě spinkat. V jednu to vzdala a s pobouřeným mňouknutím se mi stočila za záda. Přesně v tu chvíli si můj nejmilovanější Andílek vzpomněl, že by si mohla protáhnout nožičky, ručičky, zavrtět se či do mě jen tak přátelsky dloubnout. Takže jsem dalších asi patnáct minut mluvila na svoje břicho, že je ještě čas spinkat, uklidnila ji až znělka Modrého kódu, který jsem si pustila, jelikož jsem byla sama už úplně vzhůru. …….Ten samý den přijel domů můj muž. Opět musel autobusem, protože jeho autíčko je stále nemocné. Nemusím asi podotýkat, že neměl zrovna milou náladu. Nicméně jsme to všichni přežili a přišel pátek. Pěkně jsme si to rozdělili, já do práce a muž do školy. A pak, kolem třetí jupí směr Hejnice vstříc rodinnému víkendu. Nebyl to hezký víkend a žádný takový už zažít nechci.

Celé mě to vede k myšlence, že by si měl člověk umět dělat hranice. Nevím jak vy, ale já jsem byla vychovávána v úctě k rodičům a sourozencům svým i partnerovým. Moji rodiče jsou v těchto věcech hodně konzervativní a v 85% dodržují určité dekorum. Pochopitelně jsem převzala tento vzorec. Stejně jako ho převzal můj bratr. Rodina mého partnera má tohle trochu jinak. Každý výlet tam je jako výlet do jiného světa. Ze začátku mi to přišlo celkem fajn, takové rozptýlení…jen s postupem času je to více a více stresující. Pokaždé, když odjíždím, se cítím zraněná, mám pocit viny, jsem unavená a vlastně ve finále to není ani naštvání, prostě jen pocit beznaděje. A přitom, oni jsou vážně milí lidé. Jen se nemůžeme domluvit na správném průchodu do našich odlišných světů. Mít tyhle pocity v osmém měsíci těhotenství je navíc velmi emočně náročné. A přitom svět by měl teď mít přece jen růžové barvy. Jsem těhotná, měla bych být na vrcholu blaha a už se vidět jen doma s malou…. Místo toho přemýšlím pouze o tom, co je třeba udělat a co ještě nemám. Propadám panice, co všechno nestihnu a celkově jsem tím pádem v jiné rovině, ne úplně šťastné….Mrzí mě to. Jen teď nemám úplně sílu s tím něco dělat….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama