Listopad 2017

Týden třiatřicátý

28. listopadu 2017 v 6:46 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Musela jsem na kontrolu k zubaři. Ačkoli sestřička byla řekněme v rovině "Jsem naštvaná na celý svět, protože musím pracovat" , paní doktorka byla ale jako vždy milá a já za necelých deset minut odešla s razítkem v průkazce, že jsem v pořádku a to jsme si stihly ještě pěkně popovídat. Muž nastupoval na pracovní rehabilitaci do lázní v Teplicích, doprovodila jsem ho tam a pak jsem pěkně frčela autem domů. Až hodinu po příjezdu domů mi došlo, že jsem vůbec nejela bezpečně, že jsem dneska přes upozornění, že bych neměla dát v autě víc jak 200km nalítala 330km a co vše se mohlo stát. Promítla jsem si rychlost, jakou jsem uháněla, abych už konečně byla doma, to jak mi nebylo úplně dobře, to co se mohlo stát a naštěstí nestalo. Do toho všeho jsem si chtěla pustit nový klip od Kryštofa - Zůstaň se mnou….to byla asi poslední kapka. Ležela jsem pak na boku na gauči, objímala si břicho a pořád se omlouvala svoji malé holčičce, aby se na mě nezlobila. Došlo mi, že tohle byla asi poslední moje dlouhá jízda, že až pojedu k našim, rozhodně nemůžu už řídit a že těch návštěv už moc nebude, možná poslední dvě. A pak, je mi líto, musíte všichni přijet za mnou….Pátek byl státní svátek a můj muž mohl přijet zase domů, skoro nic mě nenechal dělat a já se prakticky proválela celým víkendem. Nepočítám běžné domácí věci jako nákup, nádobí, vaření…. a i u toho mi asistoval. Asi jsem vypadala blbě, protože na mě celou dobu koukal jako na časovanou bombu a přitom já svůj "výbuch" plánuji až za nějakých 50 dní :-). Ale bylo příjemné nechat se na chvilku rozmazlovat. Chvíli mít pocit, že nemusíte dělat všechno sama a že když to nádobí neumyju já,. Udělá to někdo jiný…ne jako všechny všední dny, kdy když to neudělám já teď hned, bude v tom dřezu pořád a pořád a pořád…No ovšem nic netrvá věčně a tahle pohoda mi velmi brzy skončila…

Tygr a Zranitelnost

23. listopadu 2017 v 8:25 | Jarka |  Prý poezie....
Nový den začíná,
mlha nás objímá,
radost tu není,
zmizelo snění.

Izolace věčná zdá se,
nezaujme ve své kráse,
odděluje všechny světy,
nevypouští žádné věty.

Tygr tiše obchází,
Zranitelnost nachází,
ochraňovat by ji měl,
k rozhodnutí nedospěl.

Zranitelnost tiše tvrdne,
potom se vše divně zvrtne,
izolace zpevní stěny,
cesty dovnitř asi není.

Tygr zavře, že chce dál,
má tam poklad, co hledal,
Zranitelnost taky ječí,
chce k Tygrovi do náručí
.
Oba nyní smutně stojí,
stěny nejdou rozbít holí,
slyší se a taky vidí,
stěnou projde tisíc lidí.
Oni dva však nemůžou,
čímpak to jen přemůžou?

V Zranitelnosti roste Láska,
pouto s Tygrem, jejich Kráska.
oba leží u těch zdí,
Láska je snad vyprostí….

…snad je ještě šance….

23.11.2017

Týden dvaatřicátý

21. listopadu 2017 v 7:11 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden začal velmi poklidně. Vzbudila jsem se v půl 1 ráno a do jedné jsem přemlouvala svoji milovanou kočičku, že je třeba si ji ještě lehnout, že si rozhodně nebudeme teď házet míček a hrát si, že je čas jít ještě spinkat. V jednu to vzdala a s pobouřeným mňouknutím se mi stočila za záda. Přesně v tu chvíli si můj nejmilovanější Andílek vzpomněl, že by si mohla protáhnout nožičky, ručičky, zavrtět se či do mě jen tak přátelsky dloubnout. Takže jsem dalších asi patnáct minut mluvila na svoje břicho, že je ještě čas spinkat, uklidnila ji až znělka Modrého kódu, který jsem si pustila, jelikož jsem byla sama už úplně vzhůru. …….Ten samý den přijel domů můj muž. Opět musel autobusem, protože jeho autíčko je stále nemocné. Nemusím asi podotýkat, že neměl zrovna milou náladu. Nicméně jsme to všichni přežili a přišel pátek. Pěkně jsme si to rozdělili, já do práce a muž do školy. A pak, kolem třetí jupí směr Hejnice vstříc rodinnému víkendu. Nebyl to hezký víkend a žádný takový už zažít nechci.

Celé mě to vede k myšlence, že by si měl člověk umět dělat hranice. Nevím jak vy, ale já jsem byla vychovávána v úctě k rodičům a sourozencům svým i partnerovým. Moji rodiče jsou v těchto věcech hodně konzervativní a v 85% dodržují určité dekorum. Pochopitelně jsem převzala tento vzorec. Stejně jako ho převzal můj bratr. Rodina mého partnera má tohle trochu jinak. Každý výlet tam je jako výlet do jiného světa. Ze začátku mi to přišlo celkem fajn, takové rozptýlení…jen s postupem času je to více a více stresující. Pokaždé, když odjíždím, se cítím zraněná, mám pocit viny, jsem unavená a vlastně ve finále to není ani naštvání, prostě jen pocit beznaděje. A přitom, oni jsou vážně milí lidé. Jen se nemůžeme domluvit na správném průchodu do našich odlišných světů. Mít tyhle pocity v osmém měsíci těhotenství je navíc velmi emočně náročné. A přitom svět by měl teď mít přece jen růžové barvy. Jsem těhotná, měla bych být na vrcholu blaha a už se vidět jen doma s malou…. Místo toho přemýšlím pouze o tom, co je třeba udělat a co ještě nemám. Propadám panice, co všechno nestihnu a celkově jsem tím pádem v jiné rovině, ne úplně šťastné….Mrzí mě to. Jen teď nemám úplně sílu s tím něco dělat….

Týden jednatřicátý

14. listopadu 2017 v 7:29 | Jarka
O lehkých neshodách jsem toho už asi napsala víc než dost. Takže co napsat k tomuto týdnu. Bříško roste. Malá princezna má svůj vrtící rozvrh a moc nás obě baví být vzhůru třeba od půl 2 ráno. Jen našeho "tatínka" to moc nebaví, když už je s námi doma. A je pravda, že když jdu do práce, jsem už kolem desáté úplně hotová a čekat až do půl 4 a následně skoro do půl 6 než se dostanu domů je utrpení. Samozřejmě můžu jezdit svým autem, ale přiznám se, že vzhledem k té únavě už nechci tolik riskovat. Ve čtvrtek nás čekala cesta do Chomutova na pohřeb babičky mého muže. Musím říct, že jsem zjistila, že mi pohřby nedělají dobře. Ze smuteční hostiny jsme byli omluveni z důvodu mého stavu - malinko jsem pár lidí vystrašila, jelikož mi asi zakolísal tlak a já jsem nějak asi nevypadala jako vzor prosperující maminky. V pátek jsem celou scénku předvedla u našich před mou mamkou (to už byl můj muž vážně nervózní a chtěl jet do Podolí) a v sobotu ráno jsem normálně usnula v půlce hovoru při snídani u stolu nad hrníčkem čaje. No kdo by neusnul, když jsme s malou byly obě pěkně od jedné vzhůru, koukaly jsme do stropu a počítaly jsme podle světla, kolik projelo aut (celkem 7 do 6,15 ráno). Musím říct, že to byl můj muž už zelený. Zajímalo by mě, jak bude vypadat, až budeme rodit J. Třeba taky vystřídá všechny odstíny barevJ…. Konec toho týdne jsem završila návštěvou porodnice, kdy nás obě kontrolovali na ultrazvuku. Naše malá víla je v pořádku a má krásné míry - 1726g…..

Týden třicátý

7. listopadu 2017 v 7:28 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Vše jsme zahájili návštěvou poradny. Malá je v pořádku, já jsem v pořádku. Pro jistotu mi dali injekci, abych netvořila protilátky proti miminku (jsem Rh negativní). Jedinou komplikací bylo zakolísání tlaku, kdy jsem v lékárně skoro omdlela. Je pravda, že řídit v tomto stavu byl slušný adrenalin, ale do práce jsem se dostala a byla v bezpečí. Mužovo auto je stále nepojízdné, takže mi přijel opět autobusem. Vyzvedla jsem si ho na Florenci a hurá do nákupního střediska, kde jsme potřebovali vyzvednout dárek pro moji maminku. Měla totiž narozeniny. Sobota byla tím pádem ve znamení oslavy, kde jsem se pěkně rozšoupla a vypila snad 1,5l vody…k tomu nějaký ten čaj….no prostě pařba jak má být Mrkající. No a v neděli tu byla vichřice. Kolem desáté jsem začala být nervózní, co asi doma dělají moje kočičky a zda jsem nenechala otevřené okno, aby jim chudinkám nebyla zima. Po jedenácté to můj muž nevydržel a zavelel k odjezdu domů. Cesta byla sice náročná, ale naštěstí pro nás bezpečná. Dojeli jsme domů, dokonce jsme měli štěstí a nakoupili si. Kočičky byly doma naprosto v klidu, takže jediný nervózní tvor jsem byla já. No co se dá dělat Usmívající se. Sice nám nešla elektrika, ale jelikož máme kamna na plyn, jídlo jsme si udělali a čaj s kafem taky. Dokonce jsme našli i svíčky a mohli jsme si udělat romantiku. Jen jsme na střídačku oba usnuli, takže to byla romantika vždy o jednom J. V pondělí musel můj muž odjet do práce a naše domácnost se stala opět čistě ženskou. Čím víc odjíždí, tím víc mi je smutno. Myslím, že z toho pak pramení i naše výměny názorů. Popravdě se ani jeden vlastně hádat nechceme. Jen je kolem nás neustálá nervozita ohledně odjezdů a příjezdů. Dokud jsem čekala jen já a kočky, tak to celkem šlo. Ale s růstem naší malé princezny roste i stesk po tom druhém. Je to takový lehce nekonečný příběh. Snad se to už jednou vyřeší.

Noční jezdci

4. listopadu 2017 v 7:56 | Jarka |  Prý poezie....
Noční jezdci se pomalu blíží,
potichu za Tebou,
když víčka se klíží.

Noční jezdci jsou skoro za Tebou,
už slyšíš kopyta,
nohy se zapletou.

Noční jezdci Tě prostě dohnali,
na okraj propasti,

mlčky Tě zahnali…
12.10.2017.