Říjen 2017

Týden devětadvacátý

31. října 2017 v 17:54 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Co se týká mého těhotenství, tak i tento týden byl ve znamení klidu a lásky :-). Občasné brnění nohy a bolesti v kříži tu prostě jsou a budou a nic s nimi asi neudělám, tudíž je beru jako takový můj každodenní večerní důvod jít si dřív lehnout :-). A zbytek našeho žití…noooo. Ta lepší část byla, že jsem dva dny byla zase něco jako učitelka. To mě bavilo. V pátek mi přišlo asi 5 studentů (z osmi) a v neděli celí tři. Ale byli moc milí a snažili se se mnou komunikovat. Takže jsem ze všeho měla nakonec hezký pocit. Jinak byl víkend takový smutný. Mému muži se rozbilo auto. Neptejte se mě co. Nějaký ventil EGH?EHK? EGR? Něco od výfuku, ale to ještě nebylo to pravé, co mu komplikovalo jízdu. Bohužel pravý důvod nemohli najít ani technici. To na náladě mého muže nepřidalo a tím pádem byl celý víkend velmi smutný. Jeho miláček byl nemocný (myslím tím auto) a ke všemu musel v pátek domů a dnes do práce autobusem. Myslím, že to pro něj byla poslední kapka. Můj návrh, že ho do Brna odvezu zamítl (což jsem byla ráda), protože nechtěl, abych jela pak domů sama po D1 a můj druhý návrh, aby jel mým autem zamítl taky (což mi taky nevadilo...), protože by stejně jednou musel jet autobusem, dvě auta najednou řídit nemůže. Ale ten jeho nešťastný výraz byl na mě prostě nějak moc. Muži a jejich auta….. kdybych měla v šuplíčku zbytečné peníze, tak jdu a hned mu koupím jiné auto…ale překvapivě mám šuplík prázdný a pod matrací jsem taky nic nenašla… Asi to tak má prostě být no. Nic jiného s tím teď dělat neumím, než to prostě přijmout jako fakt, nerozčilovat se a až muž přijede domů, pevně ho obejmu, víc mu v tuhle chvíli dát ani nemůžu….

Týden osmadvacátý

26. října 2017 v 5:42 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Po celkem vzrušivém minulém týdnu přichází nečekaný klid. Nevím, jestli je to vyčerpáním, uklidněním anebo je to prostě klid před bouří. Ale je to klid a já jsem za něj vděčná. Zatímco jsme s mužem byli každý sám ve své části republiky, oba jsme tak nějak vychladli a styl zpráv se významně změnil. Když v pátek přijel, oba jsme se choulostivě vyhýbali jakékoli zmínce o pondělí. V sobotu nás čekala cesta za Liberec k mužovým rodičům a sestrám. Ačkoli byla tentokrát nálada v autě celkem hezké, nálada v místě dojezdu byla opět na nule. Nejsem si ani jistá, jestli vůbec byl někdo rád, že tam jsme. Vzhledem k tomu, že si rodiče přestavují spodní patro, tak jsme byli všichni nahoře a popravdě jsem si přišla, že vlastně překážíme. Celkově to bylo zvláštní. Psychicky náročné - tedy pro mě (to asi ty hormony). Pokaždé tam mám vlastně pocit, že nesouhlasí s mužovou volbou mé osoby. A celkově všechno, co uděláme je špatně. Nikdy jsem nechtěla stát mezi partnerem a jeho rodinou a teď mám pocit, že nebýt mě, byli by všichni spokojení a společně šťastní. Neskutečně mě to mrzí. Tady nejde o mě, ale ten, kdo tohle odnáší je můj muž a časem by to mohla být i moje dcera. Nejdřív jsem si myslela, že když ukážu já vstřícný krok, ukáže ho i druhá strana, ale teď mi přijde, že to nemá smysl. Ať udělám, co udělám, nebude to dostatečné a u toho už vnitřně prostě křičím DOST! Jsem, jaká jsem. Takovou mě má můj muž přece rád, proto si mě zvolil, nechci se přetvařovat ani měnit k obrazu někoho jiného. Uvědomuji si, že je to zkouška mých hranic a mého nastavení si vážení si sama sebe, evidentně tuhle část ještě nemám dostatečně zpracovanou.Nedaří se mi vše přijímat s láskou a propustit a odpustit. Snad se mi to podaří do porodu. A co vy, milí čtenáři? Taky bojujete s city a pocity jako je ublíženost, zraněnost, vina, láska, zloba, vztek, panická hrůza, strach…? A co vaše hranice? Máte je pevné jako skála, anebo jako já v některých místech spíše papírové, do kterých stačí fouknout a ony spadnou? Taky si říkáte, kdyby to alespoň tolik všechno nebolelo? Jenže pak je tu ten zrádný hlásek uvnitř hlavy - přes bolest se přece učíme. Takže mi teď nezbývá nic jiného než se učit přijímat s láskou a odpouštět. Držte mi pěsti, ať mě a mojí malou provází štěstí a klid :-). Pevně věřím, že se mi to povede :-)
P.S. Jedna reakce na předchozí týden mě zaskočila. Samozřejmě si uvědomuji, že mé zdejší výlevy mohou působit, že doma máme jen rozbroje a hádky...ale ono to tak není. Nevím jak vy, ale já prostě píšu většinou o tom, co mě trápí anebo o tom, co mi udělalo neskutečnou radost. Jelikož jsem teď ve stavu, kdy na mě doléhají obavy z nadcházejích měsíců a moje reakce jsou umocněné (přece jen jsme teď dvě ženské v jednom těle :-)), tak jsem samozřejmě popudlivější a věci, nad kterými bych se normálně usmála, se dostávají do neskutečných rozměrů. A tak berte, prosím, i mé "stížnosti" na partnera :-). Kdybych měla pocit, že si mě neváží anebo dokonce mi nějak ubližuje, odešla bych. V tom mám jasno. Ale jelikož tento pocit nemám, jsem ráda, že mám doma svého hrdinu, tak holt občas napíšu nějaký ten "reklamační" článek a jde se dál. On se zase vyvzteká po svém způsobu a nebe bude opět bez mráčku :-).....

Pocity...

24. října 2017 v 7:27 | Jarka |  Prý poezie....
Mám pocit nedostatku vzduchu,
očekávají se ode mě věci,
o které jde, já vím přeci,
rozechvělost je uvnitř kdesi,
stejně ji nedopřeji sluchu.

Mám pocit strachu,
přede mnou leží rozhodnutí,
co když přijde odmítnutí,
co když přijde souhlas,
co když jsem v krachu.

Mám pocit nejistoty,
pochyby o sobě se blíží,
za víčky, co se klíží,
netrpělivý stín vyhlíží,
co když mířím do nicoty.

Mám ale pocit i radosti,
sleduji úsměv na jeho tváři,
kolem hlavy rudou záři,
předstíráš spánek, ty můj lháři,
nikde žádné starosti.

Mám pocit nekonečné lásky,
když polibek na čelo přiletí,
když se tulíme v pevném objetí,
když ta slova k uším doletí,
když kolem očí jsou smíchu vrásky.

Kéž bych dýchala více s láskou…

26.9.2017

Týden sedmadvacátý

18. října 2017 v 5:17 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Přelom mezi předchozím a tímto týdnem jsem završila testem na cukrovku. Všichni mě strašili, jak je to strašné, jak odporně mi bude ten roztok chutnat, ale popravdě to bylo vlastně celkem v pohodě. Roztok chutnal jako hruškový džus smíchaný s nějakým umělým vitaminem C, bylo toho relativně málo, takže žádný stres. To čekání….strávila jsem tam skoro 3 hodiny a pak jsem šla ještě na velký ultrazvuk. Ale vše je v pořádku, přečetla jsem si tam asi 50 stránek knížky, takže svět je zase růžový a krásný:-). Ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách přijel domů můj nastávající muž. Musím říct, že když mi zazvonil budík, byl zmatený jak včela v zimě, pobíhal po bytě v dost nelogickém vzorci a pořád něco mumlal, takže jsem mu absolutně nerozuměla. Kdyby mi svým pohybem po bytě nepřekážel, celkem by mě to pobavilo. Nakonec prý po mém odjezdu do práce usnul a měl co dělat, aby pro mě na třetí stihl přijet. V pátek jsem si vzala dovolenou, že pojedu vyprovodit svého prvňáčka na jeho zahájení semestru. No, původní plán sice byl, že budu řídit, ale jelikož se mi změnou tlaku motala hlava, musel řídit muž, což se mu nelíbilo. Chtěl si ještě cestou odpočinout a prospat se, byl hodně unavený a já mu dost zmařila plány. Takže cesta proběhla v řekněme velmi tichém duchu, před Benešovem mě vysadil na autobus, aby vůbec stihl začátek přednášky a já dojela k našim na byt městskou hromadnou dopravou. Sms konverzace byla řekněme taky velmi chladná, prostě prima dovolenkový den. Relativní usmíření přišlo až na zpáteční cestě domů. Celkově byl tento víkend takový energeticky divný. Ačkoliv chtěl můj protějšek nečekaně v sobotu dopoledne dělat výlet do Prahy, já jsem byla ráda, že jsem, takže jsem protestovala. První vlna nelibosti se zvedla. Pak jsem chtěla poslat jednu prémiovou sms, jenže z mého telefonu to nejde, mám to blokované, poprosila jsem teda svého muže (přiznávám, nebylo to žádné dárcovství, jen taková kravina, bez které se dá samozřejmě vegetovat, cena sms byla 19,- Kč), ale druhá strana nejdřív dělala, že mě neslyší, pak se smála, nechala mě se doprošovat, načež mě začal v téhle části konverzace ignorovat úplně. On neřekl ne, on se jen usmál, otočil se ke mně zády a tím jsme skončili. Dobře, říkala jsem si, že tohle není důležité…nebudu z toho dělat scénu, ale bylo mi to líto….poslední kapka víkendu byl bojler mimo provoz. Ačkoliv jsem prosila o jeho kontrolu celou neděli, došlo k tomu po půl 7 sedmé večer. Bojler se nenahříval. Muž si s ním chvíli hrál a asi po 35 minutách se sepnul. Ok, dobře, jenže v noci opět přestal svítit - zjistila jsem to v jednu ráno, hodinu brečela a kolem druhé můj vzlyk vzbudil mého muže (ten měl vstávat až půl 4). Ačkoliv jsem muže prosila, jestli by mohl zůstat doma, protože já jsem těhotná, nešťastná a vystresovaná z toho, že budu mít týden jen studenou vodu, bylo mi vysvětleno, že nemůže. Musí do práce, má nahlášené přezkoušení. Tomu se dá rozumět. Vezme si tedy na další den volno? Uvidí. Jeho návrh byl, že i kdyby volno nedostal, pojede na otočku v pondělí domů, aby to zkontroloval a já tu nebyla sama. V 7.36 mi přijde zpráva, že má po zbytek týdne odpolední. Ok, říkám si, to si nebude moct vzít volno, ale mohl by teda v klidu přijet ještě dneska domů, druhý den by jel zpět až na odpoledne, vyspal by se. Do dvou čekám na informaci, kdy teda přijede, až to nevydržím a zeptám se, co má v plánu dělat po práci. S klidem se mi udělí, že nic. Ležet a odpočívat. Na základně. Cesta domů byla jaksi zapomenuta, ještě jsem milostivě pochválena, jak pěkně chodím každou hodinu kontrolovat bojler, že je ode mě hezké, že jsem si vzala volno a zůstala doma (náš bojler je schovaný pod stropem za takovými padacími dvířky, takže není vidět, musím vylézt na štafle/židli či záchod a vanu, abych otevřela dvířka a nakoukla tam). Nejsem si jistá, že moje reakce byla umocněna hormony. Prostě jen toho za celý víkend bylo dost. Mám sice doma muže, který dokáže opravit spoustu věcí, který se podílí na ochraně státu a který je pro mě svým způsobem hrdinou. Jenže jak už to u hrdinů ve filmech bývá….chrání všemožně všechny okolo, ale na domov zapomínají. Domov je pro mě samozřejmostí, kde mají stejně silnou ženu, jako jsou silní oni. Možná i v něčem silnější. Jenže, co když to tak není…? Co když i ta jejich žena potřebuje ochranu, péči a lásku? Jestlipak se na ní taky někdy dostane….

Buď silná

12. října 2017 v 18:14 | Jarka |  Prý poezie....
Buď silná,
vše přijmi s chladnou hlavou,
všemu najdi řešení,
slovo nejde neexistuje.

Buď silná,
je třeba se postarat,
je třeba vyřešit,
je třeba dovést k cíli.
Buď silná,
jsi sama za obě,
jsi sama za všechny,
jsi sama, nespoléhej.

Buď silná,
protože není toho, kdo by byl silný za Tebe.

10.10.2017

Týden šestadvacátý

11. října 2017 v 5:19 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Byl tu státní svátek a tím pádem opět volno, jupí! Muž byl stále ještě nastydlý, tudíž jsme byli doma a jak jinak, váleli jsme se. Přiznám se, že mi to nevadilo, protože jsem tím pádem prospala půl dne. Kdo si ovšem myslí, že v tom byla nějaká romantika, tak se šeredně plete. V rámci ochranných opatření jsme mezi sebou měli vždy dostatečnou mezeru a snažili jsme se jeden k druhému moc nepřibližovat. Tak není se čemu divit. Která těhotná by chtěla něco chytit, že? V pátek mě čekala kontrola v poradně. Vše jsme zvládli a nic nám nebránilo vyjet na romantický víkend do Třeboně. Musím podotknout, že termín jsme měli zarezervovaný od konce července. Přece jen se mi muže lehce zželelo a zeptala jsem se, zda to nemám zrušit, když mu není dobře, ale bránil se, že tam chce jet… Malinko jsem pojala podezření, jestli v kufru nebude pašovat pruty, protože se bránil celkem nápadně, znám přece svého rybáře, že? Nicméně pruty jsem nenašla a tak mi nic nebránilo začít se pořádně těšit. Cestou jsme se zastavili v Jindřichově Hradci na kávu a zmrzlinový pohár (na to byl prý dostatečně fit) a pak jsme se jeli konečně ubytovat. Pokoj vypadal velmi lákavě, hlavně velká a vysoká postel, takže jsme se vyloženě museli přesvědčit o tom, zda je i tak pohodlná….tudíž jsem usnula cca na hodinku a půl, ale spalo se mi vážně moc hezky :-). No pak to bylo vše ve znamení procházek, jídla, pití a prostě pohody. V sobotu jsme se dokonce vydali parníkem kolem celého Světa, trvalo to jen padesát minut a pak jsme se šli naposledy projít parkem. Bylo kolem šesté, v parku skoro nikdo nebyl a na jedné cestičce uprostřed stromů můj milovaný muž poklekl a zeptal se na tu čarovnou otázku…..takže tramtadá….mám na levé ruce krásný kroužek s kamínkem uprostřed, který hlásá světu, že jeden muž chce strávit zbytek života se mnou po svém boku.

Týden pětadvacátý

8. října 2017 v 7:39 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Na čtvrtek se mi krásně spalo. Když jsem se probudila, bylo venku už světlo, můj muž vedle mě krásně oddechoval a mě se tak nechtělo nic dělat. Jenže kombinace spánku mého muže a velkého světla nešla dohromady, vždyť má jít přece do školy ne? Stačilo, že vynechal pondělí a středu. Pohled na budík mě ujistil, že jsme měli vstávat před půl hodinou. Takže jsem musela být paní zlá a začala jsem velmi opatrně a jemně budit. Otevřelo se jedno oko a na moji otázku, zda nechce vstávat, aby stihl jít na kurz, mi bylo odpovězeno "Vypadám snad na to?" a oko se zase zavřelo. Nedala jsem se odradit. Zkusila jsem to znovu. Opět nic. U třetího pokusu jsem dostala jasnější odpověď - prostě se nikam nejde. Takže jsem se pěkně otočila a pokračovala ve spací činnosti. Prostě krásné volno. Večer se šlo na rodinnou večeři a svět byl prostě nádherný. V pátek ráno jsme jeli do Prahy, musela jsem navštívit svého obvodního lékaře a vyřídit pár věcí, ale ve finále jsme byli relativně brzy doma. Oběd se mi povedlo parádně připálit, ale něco se ještě zachránilo a tak bylo i co jíst a zbytek víkendu byl pro mě ve znamení odpočinku a válení a spaní a stavění puzzle a dívání se na Odložené případy. Prostě volno, jak má být. Jenže vše musí jednou skončit a tak přišlo opět pondělí a já i můj muž jsme zase naskočili na vlak s názvem pracovní proces :-). Musím přiznat, že tahle jízda se ani jednomu z nás nelíbila. Po společném týdnu jsme byli oba dva ustýskaní a smutní. Byla jsem ráda, že tento týden měl pro mě jen tři pracovní dny. Víc bych asi nedala :-). Prostě jsem za ten předchozí víkend pořádně zlenivěla. Ve středu večer přijel muž domů zasažen strašlivou chorobou jménem viróza! Kašel, rýma, škrábání v krku…prostě děs:-) . Občas mi ho bylo skoro i líto, ale přiznám se, že okamžik, kdy po mě v osm večer chtěl začít vařit vývar, který se dělal přes hodinu, jsem k lítosti měla celkem daleko….

Týden čtyřiadvacátý

3. října 2017 v 5:09 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Dostala jsem něco jako řízené volno. Prostě konečně týden v klidu, bez ranního vstávání na budík (teda skoro) a bez toho, abych něco musela. Vše jsem zahájila jízdou do Ústí, kde jsem během 15 minut dostala zápočet, udělala zkoušku a domluvila si věci k bakalářské práci. Opět nevím jakým zázrakem, ale prostě se to stalo a já jsem za to moc vděčná. Pak jsme s mužem, který mě doprovázel, zavítali do obchodního centra Fórum. A tam se to stalo. Nezřízené nakupování dětských věcí! Odnesli jsme si asi 4x body, nějaké tepláčky, mikinku, čepičky… A to jsme se krotili. Zároveň jsme se postavili výzvě a koupili si naše první společné puzzle. 1000 kousků modré a bíle a šedivé, které mají dohromady dát vlčí rodinku v noci. Jen rámeček jsme stavěli 2 dny J. Celou sobotu a půl neděle jsme střádali síly, abychom v neděli odpoledne mohli vyrazit směr Strahov a jít na koncert skupiny Kryštof k jejím 25. narozeninám. Akce to byla veliká, my jsme přijeli až na poslední předkapelu, což byl Jelen. Bála jsem se, jak bych celou akci od tří odpoledne zvládla. I tak jsem byla stále ve střehu. I když jsme stáli relativně daleko od podia a ne v tom shluku lidí, stejně jsem si pořád chránila bříško a snažila se předvídat pohyby mého okolí, aby mě náhodou někdo omylem nepraštil. Můj milovaný muž byl na tom dost podobně. Podezírám ho, že si to moc neužil. Já s malou Bublinkou jsme si to i přes tohle všechno užily hodně. Malá se obzvlášť po jedné písničce (Cosmoshop) rozvášnila a ačkoliv už se hrálo něco pomalého, stále si tančila v bříšku a to celkem divoce (to má po tatínkovi). Závěrečný ohňostroj byl prostě parádní.

V pondělí jsme se vydali do Děčína. Vracela jsem předešlé auto a můj muž měl kurz matfyz před nástupem do prvního semestru. Spali jsme u našich a moje volno mohlo začít. Sice jsme měly s mamkou plány, co budeme dělat, ale vše se změnilo, jelikož taťka nejel pracovně tam, kam původně měl a zůstal doma. Musím říct, že naši to vzali jako dohled a jelikož jsem se neuváženě zmínila o tom, že mi nebylo dobře, byla jsem neustále pod něčí kontrolou J. Překvapivě mi to ale dělalo dobře. V úterý jsme si udělali dokonce mejdan s nealkem no a poslední den toho týdne jsem završila návštěvou kamarádky a její desetiměsíční dcerky. Prostě pohoda a odpočinek.

Vše je

2. října 2017 v 17:07 | Jarka |  Prý poezie....
Vše je tak nové,
pocity, obrazy, zvuky a nálady,
Svět je obalený,
nic není holé,
přicházejí ke mně nové záhady,
Vše je tak ostré,
barvy, věci, světlo a slova,
Svět je nebezpečnější,
jsme tu jen jako hosté,
někdo se zrodí znova.
Vše je tak lehčí,
bez provazu, pout a okovů,
Svět nám dal křídla,
pusť k sobě vjemy zvenčí,
roztáhni křídla, nastav se větru.

Leť!

27.9.2017