Září 2017

Týden třiadvacátý

30. září 2017 v 7:48 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden jsem zahájila návštěvou poradny. Malá je v pořádku, jen se nám objevila jedna menší nepříjemnost, tak doufám, že ta si to časem rozmyslí a vše bude úplně v pořádku. Cestou z nemocnice do práce jsme se vzájemně s mužem uklidňovali a zároveň jsme oba byli sami ve své panice. Odpoledne jsem se sešla asi po 5 letech se spolužačkou ze základky. Je zvláštní, jak se někteří lidé neměníJ. Spíš se jen dokreslí…. Ale musím říct, že to bylo velmi příjemné. V sobotu mě čekala první výuka praxe mého oboru na VOŠ. Respektive první pravá, moje, žádný supl. Ačkoli jsem se snažila mít velké přípravy a dělala si časový harmonogram, stejně jsem nestihla všechno, co jsem chtěla. Ale na první pokus si myslím, že to bylo dobré J. Poslední den tohoto týdne nás čekal v práci dozorový audit, vše bylo připravené a myslím, že ani nikoho nenapadlo, že bychom nemohli uspět. To byly asi největší mimo těhotenské zážitky celého týdne J. A co se týká těhotenských zážitků za tento týden....pohyby. Jednoznačně. Ne, že by předtím nebyly, jen jsou častější a intenzivnější. Malá má evidentně svůj režim a já ji to občas narušuji. Co mě malinko děsí je fakt, že nejvíce aktivní je kolem půl deváté - půl desáté večer (to by ještě šlo) a pak mezi 4-5 ráno. Po kom tohle má…? My jsme s mužem oba dva řekněme spací typy…Tak jsem zvědavá, kdy a jak bude aktivní za cca 17 týdnů J. No a další velký zážitek bylo prořeknutí mého muže, že má pro mě překvapení. Styl, jakým mu to uklouzlo a co pak následovalo, se podobal špatné detektivce, kdy mě napadaly vážně divné a podezřelé věci. Takže se na mě nakonec ještě naštval J. Ale jaké to je překvapení vám povím někdy příště J.

Týden dvaadvacátý

25. září 2017 v 18:40 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V sobotu nás čekal velký den. Oslava mých blížících se narozenin. Bude mi třicet. Páni. Někde jsem četla, že třicítka je novodobá hranice dospělosti, no nevím, každopádně se mi to líbí víc, než představa, že jsem na počátku středního věku. Zároveň toto měla být příležitost seznámit obě rodiny. Doteď o sobě sice věděli, ale ještě se neviděli. Takže jak říkám, čekal nás velký den. Čím se blížil, tím jsme byli všichni tři jaksi nervóznější a evidentně jsme nebyli sami. Partnerova rodina přijela s asi půlhodinovým zpožděním, jelikož se nějak nemohli vypravit a moji blízcí přijeli o hodinku dříve J. Jenom my se dostavili včas, respektive 20 minut před začátkem události J. Překvapivě měl celý večer celkem příjemnou atmosféru, nikdo se nikoho nijak nedotkl, jen jedli všichni méně, než jsem myslela. Až na mě. My jsme si s miminkem dopřáli pěkně kulajdu, kachní prso na hrozinkovém zelí s bramborovými plackami a ještě dezert. Mňam. Dárky mi udělaly radost a překvapení v podobě auta s velkou červenou mašlí mě odneslo až do nebe. Pořád jsem nemohla uvěřit, že je to moje nové auto! Prostě pecka! Zvlášť když mi dosavadní auto vypovědělo dva dny před oslavou službu. Respektive ne auto ale jen alternátor. Je, to byla fajn událost, stála jsem na krajnici poměrně frekventované silnice, naproti sobě firmu s autodopravou, odkud pořád vycházeli pánové. Všichni (chodci, cyklisti, řidiči) se podívali, co tam ta těhotná dělá s tím trojúhelníkem, proč stojí na krajnici a brečí a snaží se obléci si vestu, ale nikdo nezastavil, ani se nezeptal, co se děje. Jelikož byl můj muž 210 km ode mě, tatínek asi 170km a bratr asi 140km, zavolala jsem svého bývalého přítele, který byl ode mě pouhých 40km. Ještěže mám se svými expartnery lepší vztah, než když jsem s nimi byla ve vztahu J. Kouknul pod kapotu auta (kam jsem já předtím koukala asi 20 minut) a viděl to samé co já…spoustu kabelů a nádobek a pozor…motor…ale to je asi tak vše. Takže auto otlačil na místo, kde mohlo zůstat do druhého dne a odvezl mě domů (a pak u sebe doma žehlil průšvih, jelikož přijel pozdě…). Prostě legraceJ. Druhý den jsme za deště s mým mužem odtahovali auto k nám před dům. Dneska mi to přijde už taky jako legrace, ale ten den to bylo všechno možné, jen ne zábava. Takže, muž mě připnul na tyč, já měla za úkol jen brzdit a kroutit volantem. Člověk si ani neuvědomí, co všechno bez elektriky nejde - okýnka, stěrače, větrák….takže jsem 2/3 cesty nic neviděla. Nevím kolik strážných andělů ten den nad námi stálo, ale musela to být velká velká skupina, protože přes všechen ten stres jsme dojeli domů v pořádku a moje velké/malé štěstí zůstalo v bezpečí. Celý týden jsem završila pondělním pokusem ve škole, kdy jsem opět zázrakem (jinak si to nedovedu vysvětlit) udělala dvě zkoušky a jeden zápočet a pak doma prospala zbytek dne.

Týden jednadvacátý

20. září 2017 v 8:25 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Překvapivě byl klid. Asi z mých článků a popisů usuzujete, že se s mužem neustále hašteříme, ale ono to ve finále není tak horké, jak to vypadá. Ano, je pravda, že klid by se podle nás definovat asi nedal, ale co je důležité - přes všechno se máme rádi a velmi často se stává, že do týdne se situace tak nějak uklidní. V tomto týdnu byl právě takový zvláštní klid, který kazila jen vyhlídka na pondělní zkoušku z fyziologie a systému strunatců. Nebudu vás napínat, můj pokus nevyšel a já po hodince vyšla z kanceláře pana zkoušejícího doktora tak skleslá, že mi můj muž chtěl předat dárek k narozeninám v týdenním předstihu. Tak moc jsem se tvářila nešťastně a on tak moc nemá rád, když jsem nešťastná! No, co se dá dělat J. Pomalu ale jistě jsem začala potají hasit můj čtecí absťák - je pravda, že kdybych si místo čtení červené knihovny více všímala prezentací na zkoušku, mohlo být vše lepší, ale znáte to…. Jelikož mi mé soustředění teď nedovolí číst náročnější literaturu, vrátila jsem se k románkům, které jsem četla coby patnáctiletá dívka a ty pasáže, které mi přišli mládeži přístupné (musím přiznat, že jich moc nebylo), jsem doma četla nahlas odhalenému bříšku. Malá Bublinka se již sem tam zavrtí, takže se dá usuzovat, že je chvilku i vzhůru anebo zda se jí to či ono líbí. Například běh nebo spíš dobíhání autobusu se jí nelíbí vůbec (mě teda taky ne) J. Co se jí ovšem líbí je vrnění kočky na bříšku těsně před usnutím (to já mám teda taky ráda). Podle toho usuzuju, že bude asi přece jen v něčem po mně. Ultrazvuk totiž odhaluje podobnost spíše s tatínkem, například způsob protahování, celý táta…J

Týden dvacátý

16. září 2017 v 8:23 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Ani tento týden nebyl ničím extra výjimečným. U závodního lékaře jsem nahlásila konečně svoje těhotenství a v sobotu mě čekala poslední služba a pak až zase za tři roky (anebo déle, kdo ví J). Je zvláštní, jak se moje vnímání věcí mění. Jak si nejsem schopna vzpomenout na různé věci, okamžiky či vůně, ale na druhou stranu se od jisté doby chováte tak, abyste si neohrozili toho drobečka, co ve vás je. Stále si nemohu na tyto pocity zvyknout. Stále hledám a rozumná vysvětlení některých mých počinů, ale logika je asi jinde, než jsem teď já. Anebo spíš je logické vysvětlení blízko mě, ale já ho nejsem schopna vidět…uchopit…a porozumět. Tudíž některé mé reakce jsou malinko jiné, než je mé okolí zvyklé a tím na mě koukají lehce či více rozpačitě J. Jako skvělý příklad je rybolovná výprava mého muže. Samozřejmě, ž mi nevadí, když tam jede, ať si jede na jak dlouho chce. Jenže chudák mi pod vlivem chmelového moku podal tuto informaci dost nevhodným způsobem. Za prvé se mě zeptal před celou svoji rodinou, zda ho jako pustím (nejsem jeho matka, abych mu něco zakazovala), za druhé tím totálně v jedné větě zrušil plány, které jsme si domlouvali asi 3 hodiny před osudnou otázkou (jejda, já zapomněl…vždyť je to tak dlouho, co jsme o tom mluvili….) a konečně za třetí - nemůže mi psát, jak moc se mu stýská a jak mu chybím, když se ani neobtěžuje zajet za mnou do práce či počkat na mě doma, abychom se viděli (byť 10 minut), jelikož by mu někdo zabral nejlepší místo na ryby a dělá přece tu velikou oběť, když se kvůli mně vrací už v sobotu odpoledne a ne až v neděli jako zbytek výpravy. No, co k tomu říct, výbuch, který to ve mně vyvolalo, nebyl úplně nejhezčí, ale za to byl velký, to teda jo. Mno a jak to tak bývá , akce vyvolá reakci a tak na druhé straně nebyla o moc menší než ta moje. Ale na druhou stranu, zase se nenudíme, že?


V tomto týdnu nás čekal druhotrimestrový ultrazvuk. Vše vypadá v pořádku a paní doktorka nám řekla sladké tajemství pohlaví našeho miminka. Bude to TA Bublinka. Mého muže tato skutečnost rozněžnila natolik, že ačkoli vydal sám zákaz nakupovat věci pro miminko, šel a koupil nádhezné dupačky s košilkou a 2 čepičky.

Týden devatenáctý

12. září 2017 v 4:43 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Vyrazila jsem v doprovodu své milé maminky na pravidelnou prohlídku do Podolí. Jelikož jsem tam měla být až na 12, vyjely jsme dříve autobusem (mamina se mnou odmítla jet autem, netuším pročJ) a zašly si ještě na kávu a dortík na Zličín. Do nemocnice jsme šli jako "Hujerovci", jelikož jsme se před branou potkali s mým mužem, který chvátal ze služby, aby o něco nepřišel. Pan doktor mě prohlédl, udělal další fotku z ultrazvuku a popřál mi hodně štěstí, jelikož mě předává do prenatální poradny a spolu se uvidíme až po šestinedělí. Ve finále jsem z nemocnice odcházela asi ve 12.20 s pocitem, že svět je prostě báječný. V autě mě čekalo překvapení v podobě bedýnky meruněk (ani mi nevadilo, že jsou od jisté paní, kterou jako současná polovička svého muže prostě vážně nemám ráda). A co dělat jiného než výletit v tak krásný den. Tudíž jsme nasedli všichni 3(vlastně 4J) do auta a jeli odvést maminu domů na "Sever". Jediný mráček na celé akci byla neochota mých spolucestujících jít se někam najíst a já měla vážně velký a hodně velký až úplně největší hlad! Nakonec se mi je podařilo přemluvit lehkým nátlakem, že není fér nechat těhotnou o hladu…. Pátek byl klasicky ve znamení pracovního procesu a víkend byl opět ve znamení návštěv. Tentokrát rodina mého muže. Vyjeli jsme v sobotu dopoledne, takže jsme se alespoň vyspali a cestou se jen jednou lehce pohádali (a usmířili nad párkem v rohlíku na Benzině). Při příjezdu jsme zjistili, že nejsme jediná návštěva a já nejsem jediná těhotná v domě. Mužův bratranec přivezl svou polovičku. Vesmír jim nadělil miminko hned na první seznamovací chod jejich náklonosti. To je stává, je mi sympatické, že se rozhodli pro společnou výchovu a vytvoření rodiny. Co mi nebylo sympatické, byl fakt, že právě plnoletá nastávající maminka kouřila jednu cigaretu za druhou a nastávající tatínek ji ani nijak neokřikl, nastávající babička se smála a kouřila společně s nimi. Vím, že mi absolutně nepřísluší soudit, ale prostě jsem nemohla strávit fakt, že někdo vědomě vystavuje svůj malý zázrak škodlivinám a ještě mu to přijde zábavné. A jak už to energeticky bývá, protože jsem to nemohla strávit, měla jsem půl neděle a celé pondělí takové trávicí potíže, že opustit byt a koupelnu by pro mě znamenalo něco příšerného, že jsem ani nejela do práce.

Týden osmnáctý

9. září 2017 v 0:03 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V pátek nás čekal celodenní výlet lodí na zámek Pillnitz. Vyplouvalo se z Děčína směrem na Drážďany a já jsem půl cesty z Berouna do Děčína zpívala písně s lodní tématikou, popřípadě si jiné písně rychle upravovala na lodní tematiku. Vše jen proto, abych svému muži zvedla náladu a on se konečně začal těšit na náš výlet, musím se pochválit, protože ve chvíli, kdy jsme v Děčíně parkovali, se již radoval jako malé dítě. Ačkoliv bylo málo vody v Labi, náš parníček vyplul i s průvodcem Petrem (opravdu použil ti větu: " Jsem váš průvodce a říkejte mi zkráceně Petr") a co mu síly stačily, uháněl směr Německo. Dlouho jsme nebyli v tak dobré náladě. Musím říct, že jsme si cestu a výlet celkově. Malý mráček byl jen na zpáteční cestě, kdy kvůli malému množství vody plul náš koráb asi 7 hodin. Ale co, jídlo tam bylo, pití taky a záchod též J. Zbytek víkendu jsme pak jen pro lenošili a užívali si jeden druhého. V úterý mi přijelo hlídání, které zařídil můj hodný muž, což v překladu znamená, že mi přijela mamčaJ. Vyzvedla jsem ji na nádraží, ukázala jsem, kde pracuji a pak jsme spolu jely koupit večeři, nějaké dobroty a natankovat. Cestou jsme se bavily, ale je pravda, že další jízdy se mnou v autě mamina razantně zamítla, nevím proč J. Ve středu musela zůstat doma dopoledne sama, protože jsem musela na chvíli do práce. Chudák dostala protichůdné pokyny. Od mého taťuldy, aby mi nenápadně s něčím pomohla a ode mě, aby hlavně nic nedělala! A do toho hlídala kočky, to ji dalo asi nejvíc zabratJ, každopádně myslím, že tak ráda, jako ve chvíli, kdy jsem dorazila domů, mě ještě neviděla J. Vydaly jsme se do města na dámskou jízdu (cesta do kavárny na palačinku a zpět) a pěkně jsme si popovídaly a rozebraly snad všechny události za posledních 8 letJ.

Týden sedmnáctý

5. září 2017 v 7:34 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Podařilo se mi udat čtvrteční odpolední službu (ještěže existují kamarádky!) a v pátek jsem byla celý den na laborce. Musím říct, že mě to malinko zmáhá a celkově jsem si několikrát vynadala, že jsem si měla říct na té pohotovosti o neschopenku a zůstat alespoň týden doma, jenže když člověk celý den proleží, zdá se mu, že je mu už vlastně strašně dobře…. V pátek mě chtěl můj muž rozptýlit a taky malinko oslavit, že jsme stále spolu a tak jsme šli do naší oblíbené restaurace na večeři. Sobotu jsem přivítala s nadšením a skoro celou ji proválela v posteli anebo na gauči, kde jsem střídavě jedla a upadala do spánku. K večeru byl můj hodný muž dost vystrašený, jestli se něco neděje. Ale nedělo se nic, jen jsem se potřebovala dostatečně zregenerovat. V neděli jsme jeli vyzvednout rodinku z letiště. S odvozem 3 aut a nákupem a kávou to byla akce na 5 hodin. Ale nakonec jsme to zvládli a v osm jsme mohli zasednout k večeři, pak se vykoupat a jít pěkně spát. Druhý den vstával můj muž do práce na půl 4 ráno a já samozřejmě vstávala s ním. Je třeba se řádně rozloučit.

Týden šestnáctý

2. září 2017 v 7:43 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Čekala mě víkendová služba. V sobotu ráno mě muž vezl do práce, cestou jsme se štěkli natolik, že jsem vydržela být naštvaná ještě v půl 4, když jsem přijela domu. V neděli jsme měli odvést auta z letiště. Rodiče mého drahého a sestra s manželem a dvě neteře letěli na dovolenou a nechtěli nechávat auta na parkingu. Jelikož jsme tady měli také své auto, protože já jsem byla v práci, znamenalo to celkem několik cest Praha - Beroun - Praha, abych při poslední cestě domů zjistila, že jsem nechala v práci telefon a je třeba vydat se ještě jednou do Prahy. Nálada v autě bylo hluboko pod bodem mrazu a doma pak lehce pookřála asi na nulu. Usnula jsem s myšlenkou, že je mi vážně jedno co se děje, hlavně ať na mě nikdo nemluví a nechá mě spát. V pondělí odjel můj muž na svoji základnu přesně ve 3.45 ráno. Kolem šesté byl na místě, aby 6.35 vyjel opět směr Beroun. Když jsem se totiž chystala do práce kolem šesté já, zjistila jsem, že špiním a neskutečně mě bolelo břicho (to teda již od neděle). Celá ubrečená jsem nevěděla, co dělat. Nechtěla jsem si volat sanitku, ale zároveň jsem se celá klepala tak, že jsem nebyla schopná řídit. Můj muž porušil asi všechny předpisy, protože mě cca za hodinu a třičtvrtě vyzvedl v Berouně a jeli jsme na pohotovost do Podolí. Tuhle zkušenost bych si zopakovat nechtěla. Bylo to pro mě varování zmírnit tempo, méně se stresovat a celkově více odpočívat. Paní doktorka mi doporučila tři dny klidu a dala mi prášky a odjeli jsme domů, miminko bylo naštěstí v pořádku. Jenže já zůstala doma jen jeden den a to byla chyba. Ale naštěstí na ni nedoplatilo moje štěstí. Za to jsem prostě Vesmíru vděčná. Velmi doufám, že tuhle situaci už nezažijeme.