Týden dvanáctý

21. srpna 2017 v 7:04 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden byl takový, no řekněme, emoční. Venku nás trápila třicetistupňová vedra a můj tlak byl sice v ukázkových hodnotách 125/80, ale jelikož moje fyziologické hodnoty jsou kolem 90/50, byla jsem vlastně těsně skoro před kolapsem, nebo jsem se tak alespoň cítila. Do toho se blížil víkend D. Víkend, kdy moje drahá a milovaná a silnější polovička jela na třídenní rybolovnou výpravu. Je pravda, že z jeho příprav jsem si myslela, že se vrátí až asi za tři měsíce, ale byla jsem ujištěna, že odjíždí v pátek ve 3.45 (ano, opravdu myslím ráno) a vrátí se kolem oběda v neděli toho samého týdne. Lehký problém nastal ve chvíli, kdy jsem v pátek po příjezdu domů, začala tvořit takové české tiramisu. Je pravda, že ten den bylo neskutečně teplo, já byla předchozí den dlouho vzhůru (dělala jsem 6 noh slaného štrůdlu a toasty z jednoho chleba) a ten pátek jsem vstávala z důvodu již zmíněné výpravy v půl 4 a pak už jsem nespala. Každopádně při vyšlehávání šlehačky jsem nejprve přestávala slyšet rádio, pak jsem navíc moc neviděla a nakonec se se mnou houpala podlaha bytu. Usoudila jsem, že je třeba posadit se na zem, abych náhodou nespadla na svoji malou Bublinku a pak už jsem se jen probudila na zemi, naštěstí na zádech. Chvíli jsem ležela a pozorovala linku s myšlenkou, že jestli se mi kočky rozhodnou sežrat tu smetanu, nebude žádné tiramisu. No nebude vás napínat, krém přežil, kočky si ho prostě nevšimly. V sobotu jsem měla službu v práci a při odtažení třetího barelu s infekčním odpadem, jsem si řekla, že jsem asi malinko blbá, protože je mi vážně blbě a tohle bych asi dělat neměla. Oba incidenty jsem v takové řekněme soft-verzi napsala svému muži ve zprávě. Po zodpovězení 10 zpráv o tom, zda je miminko dle mého opravdu v pořádku a zda jsem neupadla na bříško, přišla záplava jak se mu stýská a těší se na mě. Ale nikde ani zmínka o tom, že by přijel, nebo jak se mám já. Všechen strach byl zaměřen na našeho drobečka. Teď zním asi jako sobec, já jsem se samozřejmě taky moc bála o miminko. Dokonce jsem byla strachy bez sebe, doslova, jenže nějak mě asi mrzelo, že se prostě neptal na mě. Že ho nenapadlo, že by mohl přijet dřív, že se ani nezeptal, jestli přijet nemá. Když jsem mu to později vyčetla (dost řekněme hlasitým a velmi velmi emočním způsobem), koukal na mě těma nádhernýma očima a se zmateným výrazem ve tváři mi řekl" "..ale vždyť Ty bys mi přece řekla, že potřebuješ, abych přijel…a jelikož si to neřekla, vlastně si to nikdy neřekla za dobu, co jsme spolu, nenapadlo mě, že bys to nezvládla sama…" V tu chvíli mě to dost vytočilo, ale s odstupem času jsem se byla nucena zamyslet…Opravdu vysílám směrem ke svému muži vlny toho, že vše zvládnu sama a nepotřebuji nikdy obejmout a zachránit? Asi by to vysvětlovalo několik jeho pro mě zvláštních reakcí….ale já si přitom nepřeji nic jiného než možnost být alespoň občas tou křehkou ženou, kterou zachrání její rytíř (v mém případě ne na bílém koni a v brnění, ale v modré, či zeleném, dle toho, jestli je v pracovním či slavnostním stejnokroji….).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama