Srpen 2017

Týden patnáctý

29. srpna 2017 v 11:50 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Pokud můžu radit, nedělejte si žádné plány. To se netýká pouze těhotenství, ale i celého života. Člověk má plán, například jak udělá hezkou oslavu pro svoji druhou polovičku, aby mu druhá polovička oznámila, že je třeba jet odpoledne po práci do Hejnic popřát tátovi a hned v sobotu dopoledne anebo ráno domů. Jupí. Asi nemusím říkat, že nálada v autě byla řekněme lehce studená a já většinu cesty mlčela a nemluvila, což mého muže naštvalo natolik, že brblal celou cestu. Popravdě by mi to vše bylo asi jedno, kdybychom neměli svoje plány a kdybych nebyla tolik unavená a kdyby mě nebolelo břicho. Ano, uvědomuji si, že je tam mnoho kdyby, ale tak to prostě bylo. V pondělí jsem ke všemu měla odpolední službu a byla jsem vážně ale vážně na pokraji sil, Do toho jsem jezdila svým autem a musím přiznat, že některé moje řekněme řidičské čuňačinky byly hodně na hraně… Strach a stres totiž neskutečně připravují člověka o energii. Jelikož mi bylo čím dál tím hůř, měla jsem neskutečný strach o miminko a stres aby bylo vše v pořádku. Nechtěla jsem si stěžovat partnerovi a okolí a tak jsem sebou každý večer plácla doma na postel a tiše se oddávala svému vyčerpání….

Týden čtrnáctý

26. srpna 2017 v 11:50 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Byl pátek a mnoho lidí mělo volno, protože předchozí dva dny byly svátky. My jsme měli jasno v tom, co budeme dělat. Měli jsme tu čest a byli pozváni na svatbu našich přátel. Nevím, co k tomu víc napsat. Byla to jedna z nejhezčích svateb, co jsem kdy zažila. Musím přiznat, že tolik lásky, co vířilo mezi ženichem a nevěstou, jsem asi nikdy neviděla. Velmi jim všichni přejeme, aby byli spokojení po celý život, jako v tu chvíli, kdy se zavazovali jeden druhému. Při novomanželském slibu nezůstalo jedno oko suché a já měla co dělat, abych na ně alespoň viděla, protože přes slzy jsem měla svět spojený v jednu velkou šmouhu. Bylo to prostě krásné. Miminku se na svatbě dle mého taky líbilo, hlavně nám chutnali ty svatební koláčky. Myslím, že jsem vyluxovala dva talířky….. Sice mi bylo malinko trapně, ale chutě jsou prostě chutě. V sobotu jsme se vydali směr domov , celou neděli jsem proležela. V pondělí jsem měla stále ještě spánkový deficit, takže jsem s velkou omluvou zůstala doma a nešla do práce. Každopádně od úterý jsem byla zase jako rybička. Ve středu byl velký den. 14+0 pro nás znamená registraci k porodu. Přes adrenalinové zážitky jsem to zvládla a teď mám oficiálně kde rodit (ehm teda za cca 25 týdnů….). Ten samý den měl můj muž narozeniny, a i když jsme se úplně neshodli na dárku, který měl dostat, myslím, že byl nakonec spokojený….

Týden třináctý

23. srpna 2017 v 12:01 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Čekal nás přejezd mezi Prahou, Benešovem a Hejnicemi. Celkem dost kilometrů a únavná cesta. Každopádně jsme to zvládli a v sobotu se mohli těšit na Hejnické slavnosti a s tím spojené vystoupení několika interpretů. Jeden z kazů celé akce bylo počasí. Celý den byly přeháňky a celkem se ochladilo. Na náladě mi nepřidalo ani to, že se s přípravami na večer začalo již v deset dopoledne, kdy se začalo nalévat pivo. Každopádně kolem 4 jsem donutila svého muže něco sníst, jelikož jsem se bála, že pro něj celá akce skončí asi do půl 5, pokud by tedy pokračoval stejným tempem. Nakonec se to nějak ustálilo a my mohli čekat na půl 7 a pro mě nejlepší část dne - Čechomor. Jako zázrakem přestalo pršet, vyšlo sluníčko a já si naplno vychutnala vystoupení. V rámci šetření se, jsem se držela a neskákala, ale spíš se tak nějak kolébala s rukou na bříšku a zpívala, co to jen dalo. Mého muže překvapilo, že znám texty a že si to umím užít (po tomto oznámení jsem se malinko urazila, jelikož já si každý koncert umím užít, jen jsem na žádném ještě nebyla s ním). Každopádně po Čechomoru jsem už moc dlouho nevydržela a kolem deváté se vydala sama zpět k rodičům svého drahého a po koupeli se zachumlala do deky a spokojeně usnula. Druhý den jsem cítila následky předchozího dne, bolelo mě malinko bříško a byla jsem tak unavená, že jakákoli otázka na moji osobu mě neskutečně dráždila, což nemohl nikdo pochopit a místo toho, aby mě nechali v klidu, naopak přidávali na intenzitě.

Ke konci tohoto týdne těhotenství jsem měla absolvovat ultrazvukové vyšetření, kterým se završí prvotrimestrální screening. Můj muž si vzal pěkně volno a jeli jsme spolu nervózní do Podolí. Čekali jsme asi 45 minut, z toho 35 jen kvůli našemu pocitu, že musíme být všude včas, což pro nás znamená s minimálně půlhodinovým předstihem. V tomhle ohledu jsme malinko ujetí… Každopádně v ordinaci jsme uchváceně pozorovali obrazovku, na které byl vidět náš drobeček a kde mu velmi sympatická doktorka (musím říct, že byla hodně hezká a ty její vlasy do půlky zad jsem jí vážně záviděla) měřila všechno možné. Konečný verdikt byl znám. Chromozomálně jsme ok, vzhledem k mé osobě máme zvýšené riziko preeklampsie a doporučení zní jeden aspirin na noc. Ok, jdeme do lékárny a koupíme aspirin. Dvacetkrát si vyslechnu příkaz muže, ať hlavně nic negooglím na telefonu a jdeme domů, abych pod záminkou psaní zpráv prošla asi dvacet článků a odkazů na webu s tématem eklapsie a pomalu a tiše se začala hroutit. Ok, už to číst nebudu, slíbím si a svůj slib poruším hned cca za 1,5hodinky….

Týden dvanáctý

21. srpna 2017 v 7:04 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden byl takový, no řekněme, emoční. Venku nás trápila třicetistupňová vedra a můj tlak byl sice v ukázkových hodnotách 125/80, ale jelikož moje fyziologické hodnoty jsou kolem 90/50, byla jsem vlastně těsně skoro před kolapsem, nebo jsem se tak alespoň cítila. Do toho se blížil víkend D. Víkend, kdy moje drahá a milovaná a silnější polovička jela na třídenní rybolovnou výpravu. Je pravda, že z jeho příprav jsem si myslela, že se vrátí až asi za tři měsíce, ale byla jsem ujištěna, že odjíždí v pátek ve 3.45 (ano, opravdu myslím ráno) a vrátí se kolem oběda v neděli toho samého týdne. Lehký problém nastal ve chvíli, kdy jsem v pátek po příjezdu domů, začala tvořit takové české tiramisu. Je pravda, že ten den bylo neskutečně teplo, já byla předchozí den dlouho vzhůru (dělala jsem 6 noh slaného štrůdlu a toasty z jednoho chleba) a ten pátek jsem vstávala z důvodu již zmíněné výpravy v půl 4 a pak už jsem nespala. Každopádně při vyšlehávání šlehačky jsem nejprve přestávala slyšet rádio, pak jsem navíc moc neviděla a nakonec se se mnou houpala podlaha bytu. Usoudila jsem, že je třeba posadit se na zem, abych náhodou nespadla na svoji malou Bublinku a pak už jsem se jen probudila na zemi, naštěstí na zádech. Chvíli jsem ležela a pozorovala linku s myšlenkou, že jestli se mi kočky rozhodnou sežrat tu smetanu, nebude žádné tiramisu. No nebude vás napínat, krém přežil, kočky si ho prostě nevšimly. V sobotu jsem měla službu v práci a při odtažení třetího barelu s infekčním odpadem, jsem si řekla, že jsem asi malinko blbá, protože je mi vážně blbě a tohle bych asi dělat neměla. Oba incidenty jsem v takové řekněme soft-verzi napsala svému muži ve zprávě. Po zodpovězení 10 zpráv o tom, zda je miminko dle mého opravdu v pořádku a zda jsem neupadla na bříško, přišla záplava jak se mu stýská a těší se na mě. Ale nikde ani zmínka o tom, že by přijel, nebo jak se mám já. Všechen strach byl zaměřen na našeho drobečka. Teď zním asi jako sobec, já jsem se samozřejmě taky moc bála o miminko. Dokonce jsem byla strachy bez sebe, doslova, jenže nějak mě asi mrzelo, že se prostě neptal na mě. Že ho nenapadlo, že by mohl přijet dřív, že se ani nezeptal, jestli přijet nemá. Když jsem mu to později vyčetla (dost řekněme hlasitým a velmi velmi emočním způsobem), koukal na mě těma nádhernýma očima a se zmateným výrazem ve tváři mi řekl" "..ale vždyť Ty bys mi přece řekla, že potřebuješ, abych přijel…a jelikož si to neřekla, vlastně si to nikdy neřekla za dobu, co jsme spolu, nenapadlo mě, že bys to nezvládla sama…" V tu chvíli mě to dost vytočilo, ale s odstupem času jsem se byla nucena zamyslet…Opravdu vysílám směrem ke svému muži vlny toho, že vše zvládnu sama a nepotřebuji nikdy obejmout a zachránit? Asi by to vysvětlovalo několik jeho pro mě zvláštních reakcí….ale já si přitom nepřeji nic jiného než možnost být alespoň občas tou křehkou ženou, kterou zachrání její rytíř (v mém případě ne na bílém koni a v brnění, ale v modré, či zeleném, dle toho, jestli je v pracovním či slavnostním stejnokroji….).

Týden jedenáctý

19. srpna 2017 v 6:01 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tady asi nemám co napsat. Prostě den šel za dne J. Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti s těhotenstvím, ale moje se značně liší od představ, které jsem měla. Představovala jsem si, jak mě těhotenství vůbec nijak neovlivní, pracovat budu skoro až do samého porodu, myslet mi to bude naprosto normálně a nějaké fyzické omezení ucítím až tak na konci 6 měsíce. Jenže ono je to všechno prostě jinak. Od chvíle, kdy mi doktor potvrdil, že opravdu mám "pod srdcem" dítě muže, kterého prostě miluju, jsem začala pomalu ale jistě jinak přemýšlet. Najednou si nedokážu představit, že bych šla po půl roce mateřské do práce (jak jsem si myslela), ale že si to užiju pěkně tři roky, práce je pro mě stále důležitá, ale ego musí jít stranou a já si musím přiznat, že pobíhání po laboratoři mě prostě zmáhá, jsem unavená, tím pádem hodně podrážděná. A učení? Ehm to je na koleji ani ne 5., nýbrž asi 125.. Prostě vše je jinak. Občas mi vypíná racionální část mozku a já se topím v emocích, které jsou mnohdy přehnané, anebo které bych za normálních okolností nechala pěkně ukryté a rozhodně je nepouštěla ven. Další problém mám s diplomacií. Dřív jsem neměla problém pěkně něžně a zaobaleně někomu odpovědět. Teď? No co na srdci to na jazyku, ale mnohdy mi přijde, že je to na jazyku dřív než na srdci. Nejlepší je, že to jsou vše věci, které si opravdu myslím, že bych asi za normálních okolností nebyla až tak přímočará. Né každému můžete říct, že si myslíte, že je tak trošičku víc lempl a do práce se chodí pobavit a dát kafíčko s kolegyněmi. No, tohle jsem zrovna nahlas neřekla, ale jen proto, že někdo jiný upoutal tok mých myšlenek…. Zkrátka sečteno a potrženo, dle mých minimálních zkušeností nemá cenu představovat si krásy a strasti těhotenství, jelikož skutečnost je prostě někde jindy, nemá cenu poslouchat kamarádky a rodinné příslušníky jaké bylo jejich těhotenství, protože to vaše bude stejně naprosto výjimečné a úplně odlišné J

Týden desátý

17. srpna 2017 v 4:16 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V pátek jsem měla dovolenou, abych mohla jet na zkoušku. Pěkně jsem ji odložila zase na neurčito. Já vím, já vím, kdybych si to všechno splnila, nemusela jsem teď tolik šílet. Když ten spánek byl táááák lákavý. Po dni váleníčka mě v sobotu čekala premiéra v podobě výuky praxe studentů VOŠ - kombinovaného studia v našem oboru. Byla jsem hodně nervózní, ale snad se mi to alespoň malinko podařilo. Byl to jen záskok za kamarádku/vedoucí/kolegyni, která musela na neplánovanou operaci. Když jsem chudinky vyšťavené studenty pustila domů, vydali jsme se směr Hejnice, abychom oznámili veselou novinku z našeho života. Reakce byly smíšená, radost, obavy, a pak nevím jak to poopsat, možná lehká naštvanost…? Prostě tam bylo něco zvláštního ve vzduchu, ale je možné, že to ani nepatřilo nám, že to byl pozůstatek nálady před naším příjezdem, každopádně to tam stále bylo. Poté přišlo několik upozornění, co vše mi můžou udělat moje domácí gaučové kočky, které znají přírodu jen z okna a cest v přepravce na veterinu, abych je zase všechny do půl minuty zapomněla a myslela si něco o tom, že mám už vážně ale hlad. Při cestě domů v neděli jsme se stavili ještě v FNV, abych potěšila kamarádku v nemocničním pokoji. Ten nápad nás však mělo víc a tak místo slíbených dvacet minut, jsem tam byla asi 1,5 hodinky, kdy jsme zdrbly vše, co nám přišlo pod nos. Prostě ženský noooo J. Krevní testy jsem pak absolvovala v týdnu s naprostým klidem, ačkoli mi množství odebraných zkumavek značně připomínalo transfúzní oddělení, kde jsem dobrovolně darovala každé 4 měsíce krev. Prostě relativně klídek a pohoda…až na ty drobné křeče v podbřišku….

Týden devátý

15. srpna 2017 v 17:15 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Nevzpomínám si, že by se v tomto týdnu dělo něco významného. V sobotu jsem byla asi do dvanácti v práci. Jen kontrola papírů před auditem, nic mimořádného a myslí, že kolem dvanácté jsme vyjeli s drahou druhou polovičkou do Benešova k našim. Cesta byla dost v klidu, plná smíchu a humoru, zvlášť po tom, co jsem 2x v půlce slova na deset minut usnula a po probuzení plynule pokračovala v rozhovoru. Jak bych to řekla. Postel a spánek, nejlepší přátelé této části těhotenství, alespoň tedy pro mě. Co se týká školy. Nooooo, celkem neuváženě jsem odložila vše, co šlo. Nechtěla jsem se učit, nechtěla jsem se stresovat, chtěla jsem jen ležet a spát a spát a spát. A to se mi teda dost dařilo…..

Čekala mě prohlídka v ambulanci. Můj muž si vzal volno a pěkně netrpělivě čekal před dveřmi jako správný nervózní tatínek na gyndě. Pak doktor potvrdil, že je vše ok, dostala jsem fotku z ultrazvuku a doporučení, co vše zařídit. Jít na prenatální diagnostiku, domluvit si termín krevních testů a dalšího ultrazvuku jako kombinovaný prvotrimestrový screening a hlavně mám být na sebe opatrná. Takže jsem relativně důstojně vyšla z ordinace a odvedla svůj protějšek za roh čekárny, kde jsem se mu zcela nedůstojně vrhla kolem krku a začala mu ukazovat fotku našeho miminka a říkat zmateně kam dnes ještě musíme. Ačkoli jsem si vždy myslela, že mé komunikační schopnosti jsou na dobré (až velmi dobré) úrovni, musela jsem mu to říct asi 3x, že jsme se vydali o dvě patra výše (asi byl taky radostí bez sebe…anebo že bych byla já malinko zmatená J). Na recepci jsme dostali termín krve a ultrazvuku a hurá domů oslavovat.

Týden osmý

13. srpna 2017 v 7:09 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V tom to týdnu se loučil se svobodou ženich a v jeho týmu byl můj hodný muž. Jelikož mi celkem od začátku mého opravdu jiného stavu lítají hormony jak na horské dráze, chtěla jsem jen 3 zprávy za večer. První že je na místě a začíná se pařit. Druhou v průběhu večera, že žijí (nevím proč, ale měla jsem obavu, aby se někde nepoprali…..). Třetí zpráva mi měla říct, že je u sebe v Brně na bytě (popřípadě, že se jim to protáhlo a pokračují dál). Realita byla jiná. První zpráva nepřišla. Čekala jsem 1,5 od začátku akce, než jsem se odhodlala napsat, zda je vše ok a zda už začali. Druhá a třetí zprava se asi ztratila v éteru. Shrnuto a potrženo někde ráno kolem 4 jsem to nevydržela a napsala, zda žije. Odpověď přišla, že žije. Super. Mluvila jsem si na břicho (a o toho ho hladila jak magor) hlášky typu…"ten táta je tak nezodpovědný... neboj se, stejně nás má rád….ten tvůj táta je takovej rošťák…" a tak dále a tak dále. Již v týdnu jsem nepočítala s tím, že by přijel na 12, jak se snažil pořád slibovat, ale je pravda, že když mi v deset napsal, že se ještě na chvilku natáhne a pak pojede, došlo mi, že ani ve 2 doma nebude. Ok, ze škodolibosti jsem si řekla, že mu rozhodně nebudu dělat česnečku a pustila si film, z kterého jsem viděla jen úvodní titulky, jelikož pak jsem doháněla probdělou noc. Kolem půl třetí nakonec parkoval před domem, ale jelikož jsem hodně škodolibá, nenechala jsem ho ani jít do bytu a pěkně jsem ho čekala venku se slovy, že chceme jít s Bublinkou na procházku a že se stejně musí nakoupit. Chudák měl asi vážně černé svědomí (no popravdě jsem mu napsala pár ne úplně milých zpráv na cestu po D1) a tak skoro bez řečí (jelikož si brblal něco pod vousy tak, že jsem mu nerozuměla) jsme se vydali směr město.

Týden sedmý

11. srpna 2017 v 7:04 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Setkání s neštovicemi v Hejnicích se neobešlo bez hysterického záchvatu mé osoby. Ačkoli je to můj obor, nebyla jsem schopná vzpomenout si na imunitní systém matky a plody a ani na takový lehký detail, že já jsem je prodělala asi před 20 lety. No nic. Po necelé půlhodině jsem se uklidnila. Ale je pravda, že když mi volal táta, zda pojedeme v sobotu na oslavu narozenin naší společné známé, kde měly mít děti taky po neštovicích, hysterie přišla znovu. Což můj taťulda samozřejmě nechápal a mou neochotu přijet bral jako důkaz, že je nechci vidět. Noooo, takže po dvacetiminutové domácí debatě se můj hodný muž uvolil, že v pátek pojedeme do Brna, kde se mi kamarádka loučila se svobodou a já tam moc chtěla být, abychom v sobotu kolem 10 vyjeli směr Benešov nad Ploučnicí (cca 300km). Tam jsme dostali oběd a po dost nenápadném naznačování mojí mámou, jsme se teda přiznali, že jsme v očekávání (aby se ukázalo, že to prostě už oba věděli, evidentně jsem taky nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela). Musím říct, že obě společenské akce proběhly velmi příjemně, mezi holkami (týmem nevěsty) jsem se cítila více pohodlně a příjemně, ale skoro rodinná oslava v sobotu byla klidnější, než jsem předpokládala. Nicméně stejně jsem byla v sobotu ve 21.30 již v postýlce (to je asi 1,5 hodiny po mém tehdejším limitu). Každopádně přejíždění a spol mě v pondělí zahnalo do postele a já jsem nebyla schopná vstát a jít do práce. Tlak jsem měla asi jako vždy v těchto případech 90/50, takže motání hlavy, malátnost a celková únava mě držela celé pondělí pod dekou, což se ukázalo jako účinný lék….

Týden šestý

9. srpna 2017 v 0:53 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Ani nevím jakým způsobem, ale přežila jsem služební víkend. Po práci jsem si vždy velmi vydatně zdřímla. Jestli mi něco opravdu šlo, tak to byl spánek. V práci jsem to nevydržela a svěřila jsem se své vedoucí a zároveň přítelkyni. Prostě jsem to musela někomu říct a samozřejmě jsem se to napsala svému bráškovi. Prostě jsem to nevydržela. Ačkoli jsem 2x drobně zašpinila, nedělo se nic mimořádného a krom obrovské únavy a chuti na ovoce, jsem vlastně ani nevěděla, že jsem tak zvaně v tom. Prostě jsem necítila žádná omezení a svět byl nádherný. Tolik pozornosti, jaké se mi dostávalo ze strany partnera, jsem asi ještě nezažila. Až mi bylo pak malinko na obtíž, že jsem nemohla vzít ani tašku s nákupem…nejsem nemocná, halóoo, jsem jen těhotná J…

Týden pátý

7. srpna 2017 v 18:22 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V pátek přijel nastávající otec do Prahy a vyzvedl mě v práci s kytičkou. Byla moc hezká. Asi 20x se mě zeptal, jestli to vím jistě a já dvacetkrát řekla, že jistě nevím nic, protože to byl jen test, který jsem mu pro jistotu nechala doma připravený ke zkouknutí v koupelně. Pro jistotu cestou koupil další, tentokrát digitální. Dobře dobře, nebudeme ho dělat hned, počkáme do sobotního rána. Nějaká zkouška, co mě čekala sobotu dopoledne, mi byla dost dobře ukradená. Kolem půl 6 jsem netrpělivě přešlapovala před koupelnou a čekala na dostatečně plný močový měchýř. Dobře, ehm vše bylo připravena a já nervózně provedla pokus číslo 2. Do minuty se na displeji objevilo malé ale dost výrazné plus a přesýpací hodiny. Za dveřmi jsem měla podporu v podobě partnera a všech tří koček. Po nekonečné době (myslím, že to mohla být i celá další minuta) se objevily číslice 2-3. A znova ta neskonalá radost, opět pevné objímaní a nekonečné štěstí, které nezkazilo ani nesmělé zeptání lehce zeleného miláčka "…ale to neznamená 2-3 děti, že ne?"
Zázrakem dopadla i ta zkouška a já měla před světem jedno malé a krásné tajemství, které jsem sice neskutečně chtěla vykřičet do světa, ale zároveň jsem se bála, abych to nezakřikla….

Konečně se přiblížil den, kdy jsem byla objednaná ke svému lékaři. Celá natěšená jsem čekala před ordinací, a když jsem vešla dovnitř, měla jsem vyloženě úsměv od ucha k uchu. Pan doktor koukal do výsledků všech mých vyšetření a opatrně mi oznámil, že by mě poslal s partnerem na IVF. Načež jsem mu velmi neopatrně řekla, že si myslím, že už to nebude nutné, jelikož mi všechny tři testy řekly, že jsem asi těhotná (ano, den před kontrolou jsem si dělala ještě jeden test, co kdyby náhodou…). Pan doktor mě tedy prohlédl ultrazvukem a potvrdil tu nejhezčí zprávu na světě. V děložní dutině je patrné embryo, ale nemlže mi nic víc říct, protože v tuto chvíli je to jen taková malá bublinka. Dostala jsem poučení a termín další kontroly a šla neskutečně šťastná domů.

Týden čtvrtý

6. srpna 2017 v 11:10 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Byl tu první máj, lásky čas…Hrdliččin hlas sice nezval ku lásce, jelikož jsme žádnou hrdličku neslyšeli, ale za to svítilo sluníčko. Sice jsme se nelíbali pod třešní, ale pod švestkou, ale kvetla. Takže teoreticky jsme měli tradici splněnou. Loni jsme oběhli půl Beroun, abychom zjistili, že kvetoucí stroj je před domem, zatímco my šli zadem…. Letos jsme to měli snazší, protože švestka stojí přímo na dvoře mužových rodičů. Takže pohodička a klídek. Jediné co mi kazí vyhlídky je blížící se menstruace…zbytek týdne byl ve znamení odkládání učení na sobotní zkoušku. Byla jsem rozhodnutá, že se na ni vykašlu, ale Lenka, kamarádka z ročníku, mě jaksi nechtěla nechat se na to vykašlat. Každopádně ve čtvrtek měl můj hodný protějšek službu a já jsem byla doma celkem nervózní, že stále nepřišla ona červená karta na romantiku. Proto jsem si koupila asi 130. těhotenský test. V hlavě mi běžela hádka o to, zda si mám ten test udělat anebo ne. Tolik jsem nechtěla zase zažít zklamání nad jednou čárkou, ale zároveň jsem měla uvnitř sebe pocit, že tentokrát je něco prostě jinak. Sice nevím, kde se ten pocit vzal, ale byl tu. A proto jsem se, asi minutu po rozhodnutí nechat to na druhý den ráno, zavřela v koupelně a šla na věc. Minuta čekání a už je to tu, jedna kontrolní čárka a jedno plus. Hmmm jasné…Cože???? Plus??? Jako vážně plus (test ClearBlue je dokonale vybaven a případě pozitivity vám tam místo dvou klasických čárek prostě vyjde +)!!!!! Moje radost byla neskutečná. Chtěla jsem to vykřičet do světa, chtěla jsem to hned zavolat svému obránci státu, ale místo všeho jsem jen seděla na zavřeném záchodě a usmívala se jak jo-jo. Paráda!!! Pak lehké dilema na téma, zda je vhodné sdělit toto partnerovi po telefonu. Hmmm, to asi neeee. Kompromis?? Aplikace whatsapp a poslaná fotka. Minuta čekání, druhá, třetí, čtvrtá…a pak přijde odpověď:"…dělala sis test? Nic si z toho nedělej…". Ehm, dobře…tak tohle nevyšlo….. ale po třetím upozornění, ať se pořádně podívá na to plus, bylo vše jak má být a v jedné letce vypukla neskutečná radost….

Týden třetí

4. srpna 2017 v 0:31 | JArka |  Deník vystrašené těhulky
Další týden byl ve znamení práce a příprav na víkend. V pátek jsem si odskočila do Podolí na odběr krve, a pak pěkně šup zpět k práci. Sobota byla naopak ve znamení klidu, procházky a zmrzliny. Přiznám se, že si nevybavuji, zda jsme měli či neměli nějakou prudší výměnu názorů. Vím jen, že v neděli jsem šla do práce a pak jsme jeli do Hejnic k rodině mého hodného stále ještě nezákonného muže. 30.4. - tak zvané čarodějnice….Loni jsme přesně ten den pojali podezření, že bychom mohli čekat miminko (ehm ono ve mně opravdu něco rostlo…jen to byla cysta místo plodu). A teď jsem seděla v městečku na severu Čech, snažila se na to nemyslet a netvářit se nešťastně. Nevím, jak moc se mi to povedlo či ne. Každopádně jsem si dala malé pivo a moc se těšila, jak pojedeme druhý den domů. Znáte to taky? Někde sedíte a vlastně odpočítáváte sekundu po sekundě, jen abyste se zabavili…. Je to zvláštní, protože pak jsme někde jinde a naopak přemlouváte vteřinovku na hodinkách, ať tak neběží. Byla jsem strašně unavená. Prospala bych klidně dva dny a bylo by to málo… Pořád jsem si říkala, že je to tím stresem (další týden mě čekala zkouška) a tím, že jsme teď doma tak malinko na nože než na romantiku….. člověk pak má tendenci prostě vše zaspat :-). Jen ta žízeň mi byla taková podezřelá a tak, jako správný zdravotník, jsem se začala diagnostikovat. Obávala jsem se cukrovky….

Týden druhý

2. srpna 2017 v 0:05 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Neskutečně mě bolelo břicho. Před asi měsícem jsem prodělala zánět dělohy a tohle pobolívání bylo rozhodně usilovnější. 20. dubna jsem šla na prohlídku do ÚPMD Podolí, kam jsem se dostala a kde jsem doufala, že mi konečně pomůžou. Moje předchozí lékařka byla velmi sympatická žena, jen si nějak nastavila, že žena má něco vytrpět a tím pádem v mém případě než jsem si vyprosila kultivaci a následná antibiotika, uběhl skoro měsíc, kdy jsem chodila v předklonu a řvala bolestí. Nicméně v Podolí to bylo jiné. Při vjezdu do areálu nemocnice jsem si vybavila hlášku Libušky Šafránkové z filmu Báječná léta pod psa " U Zity v Podolí, žádný porod nebolí…" a plna optimismu šla hledat správnou ambulanci, nevím proč (asi ten rok snahy), ale byla jsem přesvědčena, že mi pan doktor oznámí, že jsem těhotná. Bohužel to se nestalo. Pan doktor na ultrazvuku pořád něco měřil a prohlížel, aby mi řekl ať se nebojím, že vše se dá zvládnou a vyřešit, udělal mi různé náběru a proškrtal půl žádanky na odběr krve. Ok. Nebála jsem se a šla domů. Večer jsem byla dosti protivná sama sobě. Chtěla jsem obejmout a pohladit. Můj muž potřeboval jít na pivo. Tak šel a já tiše plakala do polštáře (kolem 10 večer už to moc tiché nebylo…). Vzteky a frustrací jsem usnula. Následující víkend jsem jela do školy a pak k našim, kde jsem si pěkně vypila víno a utopila v něm svůj žal a vztek.