Sen o vlčí smečce

16. listopadu 2016 v 17:42 | Jarka |  Sny a jiné příběhy....
Jdu sněhem. Nohy mě bolí a nemohu se na nich udržet. Jdu sněhem. Zimu cítím až do morku kostí. Když se rozhlédnu, vidím je samou bílou pláň. Sem tam nějaký strom. Modlím se, aby začala znovu vánice a zakryla moje stopy. Nechci, aby mě našli. Nechci je dovést až k nám. Pro jistotu nejdu přímo. Svaly mě bolí námahou a mám problém se udržet vzpřímeně, ale přesto jdu. Mám strach. Jsme tu sami. On je tak daleko a já se musím postarat, aby nás dvě nikdo nenašel. Kdybych nás neubránila, zemřeli bychom. Když umřu já, umře i ona…Cítím beznaděj. Dokážu to vůbec? Začínám se modlit. Bože, prosím, pomoz mi. Dej mi sílu to dokázat. Dej mi sílu nás ochránit. Prosím….
Došla jsem ke stromu. Opřela se o něj a ohlédla se za sebe. Bílou krásu sněhu kazili jen stopy po mých nohou. A pak v dálce na obzoru ta tmavá tečka, co se přibližovala. Pořádně jsem se na ni podívala. Najednou tam bylo těch teček víc. Přibližovali se nějak rychleji. Ne! Jezdci, našli mě. Rozhlížím se, kam bych se mohla schovat, ale široko daleko nic není. Jen ten strom, o který se opírám. NE!!! Bože, prosím, tohle ne!!! Já potřebuju do bezpečí. Prosím. Vím, že nemá smysl utíkat. Vím, že čekám na smrt. A vím, že rozhodně nebude milosrdná.
Už se blíží jezdci na koních…Vidím je všechny. Jejich výrazy ve tvářích. Chtivost, krutost, pomstu.
"Kde máš toho svého rytíře?"
"Víš dobře, že je pryč. Víš možná víc než já…"
"Sama a bez pomoci? A s jeho parchantem v břiše. Nebude mít asi radost z toho, co tu po tobě najde…"
"Varuju tě, nech mě být nebo tě zabiju."
"A jak to uděláš? Jsi sama a nás je pět, jsi jen děvka, co se tahala s jedním z nás. Až s tebou skončím, ořežu ti ty tvoje černý vlasy a budu je nosit jako trofej."
Věděla jsem, že je zle. Věděla jsem, že mi nikdo nepomůže a přesto jsem se pořád modlila. Ve chvíli, kdy ke mně chtěl vyjet, jeho kůň se začal stavět na zadní. Uši měl strachy položené a ostatní koně poplašeně přešlapávaly. Nevěděla jsem, co se děje. V tom se všem těm násilníkům rozšířily oči. Za sebou jsem uslyšela praskání sněhu a jemné vrčení. Ohlédla jsem se. Byli to vlci. Pět krásných velkých vlků, kteří na mě upírali nyní svůj zrak. Pomalu se ke mně přibližovali. Ten, co stál v jejich šiku nejblíže, došel ke mně, lehce naklonil hlavu ke straně, odhalil svůj krk a pak mě svou mohutnou hlavou šťouchl do ruky. Podrbala jsem ho na temeni. Ostatní z jeho smečky se nás obešli, až jsme stáli v jejich středu. Otočila jsem se zpět k útočníkům. Jeden byl natolik hloupý, že se pokusil přiblížit. Ozvalo se strašné vrčení. Muž se stáhl zpátky.
"Myslím, pánové, že se naše síly vyrovnaly. Nechte nás být, vraťte se domů a nikomu se nic nestane."
Bohužel, muži mají vždy svůj rozum. Krásná bílá pláň se změnila v rudou krajinu. Jakoby sama příroda litovala ztráty pěti životů. Ani jednomu koni se nic nestalo. Jeden můj vlčí ochránce měl ránu na pravém boku. Později jsem mu ji sešila v jeskyni, kam mě dovedli. Od toho dne na pláni mě nikdo z nepřátel nenašel. V té jeskyni jsem i porodila svoji jedlinou dceru. Vlci nás opatrovali až do chvíle, než přijel můj muž. Pak se vytratili stejně tiše, jako se předtím objevili.

Později jsem slyšela historky a vlčí paní a její smečce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama