Říjen 2016

Sen o záři

25. října 2016 v 23:59 | Jarka |  Sny a jiné příběhy....
Je krásné probudit se a uvědomit si, že vše byl jen sen. Jenže….Sny jsou symboly našeho života, naší cesty…. Je dobré, zkoušet si je rozklíčovat. Pochopit….Jen je to prostě běh na delší trať…

Je tma. Jedu po dálnici a jediná světla široko daleko jsou ta moje. Je klid. Jen neustále se zrychlující bušení mého srdce značí, že bude něco špatně. Jen stále nevím co. Oči mě pálí, možná únavou, možná strachem. Pravá noha automaticky těžkne a ručička na tachometru stoupá. 110. 120. 135. 140. 150. 165…. Moje milované autíčko už malinko protestuje, ale nedám mu šanci. Přidám. 180. A teď je udržovat konstantně rychlost a být brzy doma. Nechce se mi tam. Bojím se. Něco je strašně špatně. Ale co? Nevím. Cítím plyn. Plyn?? A v autě?? V autě, které jezdí na naftu?? Co je to za nesmysl. Vidím záři a dřív, než si uvědomím, co se děje, jsem v ní. Ozve se rána. Slyším křik. Nemůžu se hýbat. Proč tu stále někdo křičí. Necítím tělo. Ať ta ženská ztichne!! Co je to za světlo, co se přibližuje. Proč je tu takové teplo a kde se vzal ten kouř? Z mlhy se vynoří myšlenka, že ten křik je můj. Oči mi sklouznou a já vidím oheň. A pak je už jen tma a ticho….

Dopis sedmý

24. října 2016 v 18:37 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,
v jedno z minulých dopisů jsem se zmiňovala o výjimečnosti mého rodného bratra a musím říct, že se to opět potvrdilo. Minulý týden jsme se sešli u něj doma na rodinné večeři a musím přiznat, že jako hostitel mě naprosto strčí do kapsy! To, že měl doma naklizeno víc jak já po vánočním úklidu, mě úplně nepřekvapilo. Ale kolik jídla stihl připravit, jak si všímal potřeb hostů a jak dokonale sladěné měl svoje menu…klobouk dolů. Vše bylo opravdu chutné, zdravé a hezky naservírované. Musím říct, že to byla jedna z nejpovedenějších rodinných večeří, jakou jsem za poslední dobu zažila. Roztomilé bylo pozorovat nervozitu mého přítele, který se vlastně s bráškou do té doby pořádně neviděl. Jeho nervozita a rozpačitost mě lehce vybízela ke škádlení a to jsem si prostě nemohla nechat ujít. To bych totiž nebyla já :-). Celý tento příběh mě vede k jedné myšlence. Tím, že jsme se oba moc těšili (já i můj muž) a tuto radostnou energii jsme posílali na všechny strany - často ve zprávách našim i brašulovi a vše, co byli ochotni to nějak přijímat, tak celá večeře byla prostě o spokojenosti a střípcích (či v mém případě celém) štěstí. Všichni, co jsme seděli u stolu, máme starosti, někdo větší - někdo menší, ale máme je všichni. Jen se to nijak neodrazovalo na náladě u stolu. A to bylo na tom to krásné! Byla to nádherná ukázka energie Vesmíru i jednotlivců a za to je třeba poděkovat. Děkuji, že jsme se mohli takto sejít, být spolu - šťastní a spokojení a snad naplnění láskou.
Mějte se, jak chcete (například krásně:-))

J.

Chybí mí

19. října 2016 v 19:58 | Jarka |  Prý poezie....
Chybí mi oči barvy moře,
chybí mi jeho krásný hlas,
chybí mi bezpečí náruče,
chybí mi škádlení nad kávou,
chybí mí společné snídaně,
chybí mi tulení na gauči,
chybí mí káravý tón - ať se učím,
chybí mi pohlazení,
chybí mi i naše hádky,
prostě mi chybí ON.

18.10.2016

Ne/chci

18. října 2016 v 18:40 | Jarka |  Prý poezie....
Nechci nikomu víc lhát,
nechci se na dovolení ptát,
nechci o spoustu věcí stát,
nechci zas nad sebou lkát.

Chci přijímat své rozhodnutí,
chci užívat si procitnutí,
chci vyhnout se všem nakopnutím,
chci oddálit své probodnutí.

Nechci za sebe cítit stud,
nechci být kulatá jak sud,
nechci zahubit svůj pud,
nechci propásnout Tvou hruď.

Chci si celý víkend číst,
chci nemít potřebu jíst,
chci ramena Ti hníst,
chci prostě celý svět....

17.7.2015

Je....

13. října 2016 v 15:55 | Jarka |  Prý poezie....
Je hezké sedět a kafe pít,
o situaci své přemýšlet,
scénáře dál si vymýšlet,
s očima dokořán tiše snít.

Je zvláštní na papír si psát,
vymýšlet své hodnoty,
vše si pak přepsat na noty,
do dlaně se tiše smát.

Je úžasné úsměv rozdávat,
pohladit jiného po duši,
těžší je než kdo tuší
sám sebe s úsměvem podávat...

17.7.2015

Talisman

12. října 2016 v 19:51 | Jarka |  Recenze (aneb pokus o její napsání:-))
Film podle stejnojmenné knihy od Nicholase Sparkse. Již tato první věta dává na vědomí, že se bude jednat o romantický příběh. Knihu jsem bohužel ještě nečetla, nicméně film mohu doporučit každému (pravděpodobně spíše ženám), kdo si chce lehce poplakat. Zvlášť pokud je váš muž (ať už zákonný, či nezákonný - jako mám já:-)) vojákem z povolání. Prvních cca 15 minut se odehrává někde na misi: samé sutiny, střelba a výbuchy. Pak se naštěstí děj přesune do malého městečka, kam náš hrdina/voják jde hledat dívku z fotografie, kterou v jedné sutině objevil a která mu pravděpodobně zachránila život. Dívku najde a zcela přirozeně se jí tak nějak tanečním krokem vsune do života. Dá se říct, že od jejich prvního setkání se dá očekávat dějová linie. Ale přiznám se, že mi to ani nevadilo. Myšlenka, že jedna fotografie může muži nasazenému v daleké cizině zachránit život, je pro mě velmi zajímavá. Není to sci-fi, kde by se z fotografie stala neprůstřelná vesta. Podstatou je víra ve štěstí, kterou tento předmět představuje. Hlavní hrdina věří, že nalezený portrét dívky mu nosí štěstí a dává znamení, že může přežít a to i přesto, že jeho kamarádi již nevstanou. Ve filmu jsou ještě dvě další zápletky. Ale myšlenka na talisman v boji, mě prostě ohromila a zbytek jsem vnímala okrajově. Myslím, že tento film (stejně jako Milý Johne), zasáhne právě nás, které mají doma muže v zeleném. Najednou vám dojde, co vše se může stát a jak rychle. Najednou mi dojde, že bych dala cokoli za to, aby právě můj muž v khaki nemusel do toho pekla. A kdyby přece, tak aby měl taky takový talisman, který ho přivede zpět.