Dopis šestý

9. září 2016 v 21:30 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,

původně jsem se tu chtěla rozčílit nad tím, jak jsou muži vlastně úplně z jiné planety a ke všemu mají velmi selektivní zrak a sluch, jelikož slyší jednu větu z deseti (samozřejmě tu, co se jich jako jediná dotkne) a přečtou si ve zprávě jen ty dvě slovy, díky kterým se urazí. Jenže..má to cenu? Nemyslím si. Stejně bude každý zakuklený ve svém zraněném já. Takže místo toho opět jedna historka o Vesmíru.
Je dobré připomínat si, že Vesmír nám nakládá jen tolik, kolik jsme schopni zvádnout - neříkám, že si nemůžeme sáhnout až na samé dno, ale optimisticky vzato, to dno tam pro nás prostě pevně je. A tak jsem se dostala do situace, kdy se mé stavění do role silné a všehoshcopné ženy pomalu, ale jistě hroutí. A jelikož nesnáším slovo hysterka ve spojení s moji osobou (je to pro mě asi horší než nadávání vulgarismem do přirození), jsem ji nazvána tady za ten týden několikrát. No dobře. Ok, říkám si, to zvládnu a pak přijde pátek a já mám pocit, že to nedám, v sobotu mě čeká velká zkouška o postup do dalšího ročníku, doma se mnou nemluví ani kočky, v práci jedna zkouška hranic za druhou (a nejen hranic...),za hranicema města jsem braná jako citový vyděrač.... nějak mě tohle všechno nebaví...a v téhle chvíli, kdy mě napadají různé myšlenky z minulosti a odkazy na nejrůznější patologie, co jsem kdy měla, mi Vesmír opět schovívaně připomene, že mám srazit patky, vrátit se ke svým prioritám, jít opět za svými cílem, přijmout veškerou bolest, co přichází s láskou a nechat se obejmout prádnotou - nemyslím tou dusivou a nicotnou, myslím tu jemnou, co čistí a uklidňuje duši. A opět, zapomívám přijímat svět s láskou a takový jaký je...trochu pokory bych opět měla nabrat...narovnat nahrbená záda a opět začít u sebe a pěkně makat, holka, makat. Přestat brečet (opravdu mi to nesluší, ten rudý pršáček a zelené tuně místo očí nejsou nic moc) a jít dál. Koneckonců na hroucení není čas, ani prostor :-). A přitom Vesmíru k tomuto připomenutí stačilo pouhých 5 minut. Pět minut napětí a výsledek je tu. Pouhých pět minut, které stačí k tomu, abych se stáhla do nory a lízala si rány a sbírala síly.
Děkuji, Vesmíre, děkuji za připomenutí toho, co opravdu chci.

A za co děkujete vy?

Mějte se tak, jak jen chcete (například krásně:-))
J.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama