Září 2016

Občas mám pocit

17. září 2016 v 10:39 | Jarka |  Prý poezie....
Občas mám pocit,
že něco ztrácím,
občas mám pocit,
že nemůžu jít dál.
Občas mám pocit,
že za jiné doplácím,
a občas cítím,
hluboký zmar.
Občas mám pocit,
že se celá třesu,
občas mám pocit,
vyždímané žínky.
Občas mám pocit,
že v tmavém jsem lesu,
občas se zachvějí
srdeční síňky.
A pak je třeba přidat....
Ale znáte to....
občas mám prostě pocit...

Než jsem Tě poznala

10. září 2016 v 23:58 | Jarka |  Recenze (aneb pokus o její napsání:-))
V jednom z mých dopisů jsem se zmínila o tomto filmu, v minulých dnech jsem dočetla knihu a musím říct....teda páááááni. Můj názor je, že každá kniha, která vás nutí přemýšlet nad vlastním životem, je nesmírně cenná. Pro mě to byla například tato. Je to ukázka lásky. Nejsem si jistá, zda bych byla schopna takto nesobecké podoby tohoto citu. Popravdě si myslím, že na to nejsem dostatečně silná. Představit si, že někdo , koho miluju, roztáhne křídla a odletí do míst, kam já za ním nemůžu, je natolik bolestná, že předpokládám, že bych to nedokázala. Na druhou stranu jsem dokázala pochopit myšlenkový pochod muže, který ta křídla v této knize chtěl roztáhnout. Dilema. Cítit obdiv k jeho rozhodnosti, anebo být popuzena tím, co vše zahazuje a koho tím raní....Vlastně pořád nevím, jak jsem se rozhodla. Toto dílo ve mě sále ještě uzrává a konečné rozhodnutí mi bude asi ještě chvilku trvat.
Každopádně - vřele doporučuji si tuto knihu přečíst a pak se podívat i na film.Jen pozor při čtení na veřejnosti, ať nedopadnete jako já, kdy mi tekly slzy po tváři a do toho jsem se neudržela a nahlas se zasmála nad vtipnou poznámkou k celé hořkoromantické situaci příběhu.Film se dle mého velmi věrně drží knižní předlohy a výkon herců nedovolil mým slzným kanálkům usnout.

Dopis šestý

9. září 2016 v 21:30 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,

původně jsem se tu chtěla rozčílit nad tím, jak jsou muži vlastně úplně z jiné planety a ke všemu mají velmi selektivní zrak a sluch, jelikož slyší jednu větu z deseti (samozřejmě tu, co se jich jako jediná dotkne) a přečtou si ve zprávě jen ty dvě slovy, díky kterým se urazí. Jenže..má to cenu? Nemyslím si. Stejně bude každý zakuklený ve svém zraněném já. Takže místo toho opět jedna historka o Vesmíru.
Je dobré připomínat si, že Vesmír nám nakládá jen tolik, kolik jsme schopni zvádnout - neříkám, že si nemůžeme sáhnout až na samé dno, ale optimisticky vzato, to dno tam pro nás prostě pevně je. A tak jsem se dostala do situace, kdy se mé stavění do role silné a všehoshcopné ženy pomalu, ale jistě hroutí. A jelikož nesnáším slovo hysterka ve spojení s moji osobou (je to pro mě asi horší než nadávání vulgarismem do přirození), jsem ji nazvána tady za ten týden několikrát. No dobře. Ok, říkám si, to zvládnu a pak přijde pátek a já mám pocit, že to nedám, v sobotu mě čeká velká zkouška o postup do dalšího ročníku, doma se mnou nemluví ani kočky, v práci jedna zkouška hranic za druhou (a nejen hranic...),za hranicema města jsem braná jako citový vyděrač.... nějak mě tohle všechno nebaví...a v téhle chvíli, kdy mě napadají různé myšlenky z minulosti a odkazy na nejrůznější patologie, co jsem kdy měla, mi Vesmír opět schovívaně připomene, že mám srazit patky, vrátit se ke svým prioritám, jít opět za svými cílem, přijmout veškerou bolest, co přichází s láskou a nechat se obejmout prádnotou - nemyslím tou dusivou a nicotnou, myslím tu jemnou, co čistí a uklidňuje duši. A opět, zapomívám přijímat svět s láskou a takový jaký je...trochu pokory bych opět měla nabrat...narovnat nahrbená záda a opět začít u sebe a pěkně makat, holka, makat. Přestat brečet (opravdu mi to nesluší, ten rudý pršáček a zelené tuně místo očí nejsou nic moc) a jít dál. Koneckonců na hroucení není čas, ani prostor :-). A přitom Vesmíru k tomuto připomenutí stačilo pouhých 5 minut. Pět minut napětí a výsledek je tu. Pouhých pět minut, které stačí k tomu, abych se stáhla do nory a lízala si rány a sbírala síly.
Děkuji, Vesmíre, děkuji za připomenutí toho, co opravdu chci.

A za co děkujete vy?

Mějte se tak, jak jen chcete (například krásně:-))
J.

Takhle v pátek....

8. září 2016 v 18:27 | Jarka |  Prý poezie....
Jedna noha za druhou,
soustředit se a jít,
necítit se být sluhou,
prostě si jen žít.

Jeden a pak druhý krok,
narovnat si záda,
učinit ten dlouhý skok
a mít to tu ráda.

Jedna a pak x-tá slza,
mokré obě tváře,
pomalu vše zamrzá,
ztracena je záře.
Ztratila jsem se.

2.9.2016

Sen o hradní paní

6. září 2016 v 18:11 | Jarka |  Sny a jiné příběhy....
Občas nás sny překvapí. Občas nás ze snu vzbudí vlastní pláč a občas si přejem, aby to prostě nebyla pravda.... .....Stála jsem na hradbách a snažila se v dálce zahlédnout jakýkoli náznak, že se vrací zpět ke mně. Ale nic jsem nikde neviděla. Vítr mi šlehal tváře a moje vlasy vlály všemi směry. Na sobě jsem měla jen bílou dlouhou košili a přes ni plášť. Přesto jsem cítila zimu. Hruď mi svírala bolest. Proč jen odjížděl, proč mě tu nechal. Co je nám do hloupých válek ještě hloupějších králů. Nejsme mu přece nic povinováni. Poslední zprávy mluví o útoku na naše vojsko. Nikdo neví, jak to dopadlo, kdo je zraněný a kdo možná nebo zcela jistě mrtvý. Strach mi brání dýchat a nutí mě tu stát a přes slzy se snažit vyhlížet náš praporec. Po pár hodinách, kdy jsem nikoho neposlechla a stále hleděla vpřed, jsem se začala modlit. Po další hodině jsem začala prosit a vyčítat. Pak nastala noc. Zhroutila jsem na zem a zády se opřela o stěnu hradby. Neslyšela jsem prosby ani pokyny mužů a žen, kteří nás měli na starosti. Možná jsem je ani neviděla. Jediné, na co jsem byla ochotná myslet, byla licitace. Dám cokoli za to, aby se ke mně vrátil živý a zdravý. Všechno na světě, i to nejcennější, co mám. Všechen poklad světa. Nad ránem jsem se opět postavila a do vycházejícího slunce mhouřila oči ve snaze vidět cokoli. A pak to přišlo. Prudká bolest projela mým vypouklým břichem a bílá košile, která se mi lepila na nohy, se v místě mého klína zbarvila doruda. Vykřikla jsem a opřela se o stěnu. Další vlna bolesti a další křik. Ve chvíli, kdy jsem v dáli zahlédla naši zástavu, mi došlo, čím nejcennějším jsem zaplatila. Moje dítě bylo mrtvé.......

Se mnou

4. září 2016 v 0:01 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Já jsem tady, Ty jsi tam,
kilometry dělí nás,
zcelena je spousta ran,
stačí slyšet jen Tvůj hlas.

Ty si lítáš v oblacích,
já mám přitom mikro -svět,
vše, co říkám v náznacích,
chceš udělat hned.

Nevím, kde ses vzal,
zda to není sen,
za mě by ses pral
a já nemám, co Ti dát.
Všeho by ses pro mě vzdal,
přitom nechceš vlastně nic,
na rukou mě nosíš dál,
jediné, co smím Ti dát,
jsem já jako ten dar,
moje náruč, moje srdce,
moje tělo, moje duše,
o to Ty stojíš.
Chceš být se mnou, se mnou,
jenom se mnou, se mnou,
prostě se mnou.

Zamrkat se teď bojím,
abys zase nezmizel,
až se celá zahojím,
príjmu, cos mi nabízel,
naoplátku já Ti dám,
to co po mně vlastně chceš,
to jediné,co já mám
a to mnou duši.

Nevím, kde ses vzal,
zda to není sen,
za mě by ses pral
a já nemám, co Ti dát.
Všeho by ses pro mě vzdal,
přitom nechceš vlastně nic,
na rukou mě nosíš dál,
jediné, co smím ti dát,
jsem já jako ten dar,
moje náruč, moje srdce,
moje tělo, moje duše,
o to Ty stojíš.
Chceš být se mnou, se mnou,
jenom se mnou, se mnou,
prostě se mnou.

Zamrkat se teď bojím,
abys zase nezmizel,
až se celá zahojím,
príjmu, cos mi nabízel,
naoplátku já Ti dám,
to co po mně vlastně chceš,
to jediné,co já mám
za to Ty stojíš.
Chceš být se mnou, se mnou,
jenom se mnou, se mnou,
prostě se mnou.

18.7. + 1.9. 2016
(insporováno - Beyoncé - Halo)

Zkus mě mít rád

1. září 2016 v 11:37 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Jen když kráčím si tmou,
tak já můži být svá,
své boty si zout,
nemyslet na nic víc.
Jen když kráčím si tmou,
tak já můžu se smát
a z místa se hnout,
dál kráčet ulicí.

I ve dne však chci šťastná být
a ne se jenom bát, chvět a hlídat se,
svou pohádku si prostě žít,
odložit masku musí být legrace
a tak Tě prostě jenom žádám,
zkus mě mít rád,
nechtěj mě předělat,
jen zkus mě mít rád
a nechtěj mě předělat.

Jen když kráčim si tmou,
duši odhalím Ti,
ruce v objetí zvou,
tělo Ti vyjde vstříc.
Jen když kráčím si tmou,
tak já můži být svá,
své boty si zout,
nemyslet na nic víc.

Zkus mě mít rád,
nechtěj mě předělat,
jen zkus mě mít rád....

13.7. 2016
(inspirováno - Asher Monroe Book - Try/ film Fame)