Srpen 2016

Dopis pátý

30. srpna 2016 v 19:26 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,


dnes bych se nejraději řídila slovy písničky z muzikálu Krysař - "..dneska to je zvláštní den, to se všichni vožerem, čistý budou ulice, nalejem si palice…." Ale jelikož mě v sobotu čeká velikáááááánská zkouška, udělala jsem si bylinkový čaj. Než se ovšem ponořím do tajů obecné zoologie (nenechte se zmýlit roztomilým názvem předmětu - je to histologie zkřížená s anatomií!!!) musím se s vámi podělit o krásnou ukázku reakce Vesmíru.

Dnes jsem měla v práci velmi těžký den, jedna z mých nejbližších odchází na jiné pracoviště a tak jsme se s ní všichni loučili. Bolelo to. Bolelo to hodně. Pak mě kolegyně zkoušela, jak moc mám pevné hranice - celkem jsem uspěla a pak další má blízká (přítelkyně, mentorka, opora…) zasadila další ránu mému já (ani nemyslím egu, spíš existenci :-) - taky to bolelo :-))…mno a to byla ta chvíli, kdy jsem řekla, že už vážně nemůžu. Kašlu na všechno….tolikrát jsem prosila o záchranu a tolikrát se mi lidi vysmáli…mám já tohle zapotřebí…jedu na rezervu rezervy rezervy a nikdo to neocení, nikdo mi neřekne, že si váží moji práce…mé osoby, mého výkonu…nemyslím tím jen v práci, ale i osobní život (ano, odhalili jste mě…mé ego/já potřebuje čas od času pochvalu) a v tomto rozpoložení jsem šla po práci na kafe. Jen já, moje myšlenky, káva a kniha..(no ok, ještě byla přítomna zmrzlina s kokosem a čokoládou…). A pak…. Přišla ta pasáž o cílech, životech, snech, lásce, ztrátách, utrpení a bolesti. A mě došlo, že jsem dneska zapomněla na jednu důležitou věc. Já jsem nepoděkovala Vesmíru za to, že jsem se mohla probudit. Za to, že lidi, které mám ráda, tu jsou, za to, že stále ještě existuju přes všechnu moji rouhavost….za to, že si tohle všechno můžu uvědomit. Děkuju Ti, Vesmíre.

A tak nastala ta chvíle, kdy si musím říct: "Dost, Čudlasová, když nemůžeš - tak přidej (to prý říkal pan Zátopek) anebo můžeš ještě minimálně 3x (to mi říkával bráška :-))." Takže jdu přidat a to nejlépe třikrát…..

Mějte se krásně a nezapomeňte poděkovat svému Vesmíru :-) !

J.

NRTM.

15. srpna 2016 v 20:16 | Jarka |  Prý poezie....
Jezdí za mnou 239 kilometrů,
krmí mi kočky,
v noci mě přikrýva,
přes den mi píše,
tiše čeká, až si v knihkupectví vyberu,
snáší mé řizení,
čte mé dopisy,
objímá mě při bouřce,
v kině mi podává kapesník,
jí, co uvařím,
snáší mé nálady...
....asi mě má rád...Smějící se

15.8.2016

Dvě strany

14. srpna 2016 v 19:14 | Jarka |  Prý poezie....
Dvě strany jedné mince,
dvě různé tváře,
jedna se silným symbolem,
druhá mrtvá zdá se.

Dvě strany jednoho listu,
dvě různé strany,
jedna je krásně popsaná,
druhá Tě jenom zraní.

Dvě tváře jedné duše,
dvě různé bytosti,
jedna je úžasná
a druhá...jen ubližuje.

2.8.2016

Proč nevím

13. srpna 2016 v 17:58 | Jarka |  Prý poezie....
Proč nevím, co mám chtít,
proč nevím, co se bude dít,
proč nevím, kolik má kdo sil,
proč nevím, kdo tu koho bil.

Proč nevím, proč mě srdce bolí,
proč nevím, kdo přetáhl mě holí,
proč nevím, odkud ta krev teče,
proč nevím co mě nutí kričet.

Proč nevím, co mi lidé říkaj,
proč nevím, jak mi plíce dýchaj,
proč nevím, co teď dělat mám,
proč nevím, kde se zal ten šrám.

Proč nevím... já to prostě nevím!!!

29.3.2015

Dopis čtvrtý

8. srpna 2016 v 19:48 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,

čím dál častěji si uvědomuji, jaké mám štěstí. Kolem mě se vyskutuje mnoho čistých a krásných duší a to mě naplňuje nadějí, že ani já nemusím být (přes temnotu, kterou se občas nechám pohltit) ještě ztracena. Jedna z nejúžasnějším bytostí kolem mé maličkosti si mě dokonce dobrovolně vybrala za sestu....

Mám o osm let staršího bratra - myslím, že neznám ve svém okolí lepšího člověka. Je až k nevíře, jak popírá svou vyjímečnost a ve svém perfekcionalismu vidí na sobě jen to, co považuje za slabinu anebo dokonce chybu...a přitom (jak by řekla moje babička) - ON NEMÁ CHYBU. Vesmír mu nedal do vínku ten nejlehčí osud a on se s tím vším pere a vyrovnává s takovým přehledem, až se to zdá nemožné. Samozřejmě nic nejde bezbolestně anebo bez občasného jiného rozpoložení, nicméně jeho houženvanost a čistá krása duše mu davají obrovskou vnitřní sílu, aniž by si to uvědomoval. A ke všemu je neuvěřitelně skromný. Přijde vám, že tu popisuji supermana zkříženého s terminátorem? Něco vám řeknu, moji milí, můj bráška by všechny superhrdiny strčil do kapsy. Je něco jako král všech Avengers dohromady. Vy, co ho znáte, mi jistě dáte za pravdu, že je neskutečné stěstí, když máte takovou bytost ve své blízkosti. A teď si představte, že jste na mém místě a tento člověk je váš bráška. Pak má prostě váš svět úplně jiné rozměry a nic se vám nezdá nemožné.
Každý den bychom měli děkovat, že můžeme mít ve své blízkosti tohoto člověka. Protože, jak jsem napsala na začátku dopisu - lepšího prostě není....

Copak to je?

5. srpna 2016 v 20:35 | Jarka |  Prý poezie....
Copak je ten pocit motýlků v břiše,
lechtá to a malinko straší.
Copak je ten důvod,
že na tváři mám úsměv.
Copak je ten hnací motor,
co nutí mě jít dál,
ačkoli si myslím, že už nemůžu.
Copak je ten motiv,
co stále mi běhá před očima.
Copak je ten pocit,
kvůli kterému pláču do polštáře.
Copak je ta chvíle,
kdy mám vypnutý mozek.
Copak je ten důvod,
proč se cítím šťastná...

...jestli to nebude láska....

4.8.2016


Dopis třetí

4. srpna 2016 v 20:38 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,
myslím, že v každém z nás je pořád kus dítěte (občas spíše puberťáka). Ve mně dneska převládá to druhé... Mám pocit, že je mi zase 17 a já se nemohu dočkat dalšího rande… Ačkoli já jsem v 17 většinou neměla dvě rande s jedním chlapcem…. To přišlo až pozdějiJ, ale to je zase jiný příběh. Dnes se celý den bavím odpočítáváním času do svého příjezdu za svým milým. Teď je to už jen 24h a cca 12´ a budu obejmuta a odvedena domů k příteli. Tam si otevřeme vínko, pustíme si film a jak se znám…do dvaceti minut budu spátJ. Ale neskutečně se na to těším!!!! Znáte to, 14 dní v kuse máme doma svého muže a on vám pak frnkne 239 km (podle mapy.cz) pod záminkou, že musí do práce. Tsss, taková výmluva, práce…24h3´.
Každopádně, doufám, že si budete užívat víkend jaké já, tedy plnými doušky. Bavit se s přáteli. Chodit venku a procházet se s druhou polovičkou. Smát se, číst si a jinak si užívat každou chvilku svého života…Nikdy totiž nevíme, kolik jich máte a proto… je čas přestat plánovat a začít jednat…24h…

Mějte se tak, jak jen chcete (třeba krásně)

J.

Vrať mi moji duši

3. srpna 2016 v 18:40 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
V srdci se šíří tiše velký smutek,
jako loutkou hýbe jen moji duší,
brání mi myslet,
brání mi dýchat,
nutí jen mě brečet
nebo řvát.

Vrať mi moji duši,
vrať mi zas naději,
vrať mi moji duši,
ať se už usměji,
proč jen slzy tu tečou
tím proudem stálým,
vrať mi moji duši,
než ji ten smutek spálí.

Naděje je na chvíli odplavená,
beznaděj křižuje dál mou prázdnotou,
bojím se hýbat,
bojím se zas doufat,
bojím se být křehká
nebo svá.

Vrať mi moji duši,
vrať mi zas naději,
vrať mi moji duši,
ať se už usměji,
proč jen slzy tu tečou
tím proudem stálým,
vrať mi moji duši,
než ji ten smutek spálí.

Chci zase myslet,
chci opět dýchat,
už nechci brečet
a už nechci řvát,
nebát se hýbat,
doufat se nebát,
křehkost ukázat
a svá být.

Vrať mi moji duši,
vrať mi zas naději,
vrať mi moji duši,
ať se už usměji,
proč jen slzy tu tečou
tím proudem stálým,
vrať mi moji duši,
než ji ten smutek spálí.

Vrať mi moji duši,
proč jen slzy tu tečou
tím proudem stálým,
vrať mi moji duši,
než ji ten smutek spálí.

2.8.2016
(inspirováno - DHT - Listen to your heart)

Čas

2. srpna 2016 v 20:27 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Čas, byl tu čas,
proč neslyším už Tvůj hlas,
neměls mě rád,
šel jsi k ní spát.

Proč, řekni proč
a oči zas ke mně stoč,
proč jsi šel k ní,
jsem ta, co sní.

Jak, pověz jak,
padl na ni jen Tvůj zrak,
náš vztah si vzdal,
radši si zbal.

Jdi, prostě jdi,
postav mě už jen ke zdi,
ránu mi dej
a pak se měj.

Našli jsme kostel,
skoro zborcený byl,
náš vztah přes postel,
otisk Tvůj jen mi zbyl.
A i přes všechno tvoji náruč já chci,
tu však nemohu mít,
můžu jen snít,
že s Tebou chci být.

Běž, teď už běž,
vezmi si s sebou tu lež,
žes mě měl rád,
ji nechtěl znát.

Proč, řekni proč,
proč musel jsi za ní jen jít,
mně si vše vzal,
proč jsi mě zbal.

Našli jsme kostel,
skoro zborcený byl,
náš vztah přes postel,
otisk Tvůj jen mi zbyl.
A i přes všechno tvoji náruč já chci,
tu však nemohu mít,
můžu jen snít,
že s Tebou chci být.

Našli jsme kostel,
skoro zborcený byl,
náš vztah přes postel,
otisk Tvůj jen mi zbyl.
A i přes všechno tvoji náruč já chci,
tu však nemohu mít,
můžu jen snít,
že s Tebou chci být.

//: Já s Tebou chci být!://

2006/2015
(inspirace Scorpions - Still loving You)


Den

1. srpna 2016 v 20:28 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Ráno vstanu a kafe si dám,
bez něj svůj den snad nevydejchám,
obléci se, do práce jít,
usmívat se a nemoct klít,
co vlastně z života mám?

Co se to dnes, ksakru, jen děje?
Venku je běs a děsně leje!
Auto mi škytlo - nechce jet,
autobus musím dohánět,
za postel království dám.

To je zas den, jako zlej sen,
nemůžu z toho, nemůžu ven.
Můžu se smát nebo jen lkát,
proč jsem tu sama, proč nemáš mě rád.
To je zas den, jako zlej sen,
nemůžu z toho, nemůžu ven!
To je zas den - můj zlostnej sen.

A ty tu stojíš s květinou
a máš ji pro mne,
ne pro jinou
a můj dej má slunce zář!

To je můj den, krásnej jak sen,
už je mi dobře a zpívám si jen.
Můžu se smát, nebudu lkát,
už nejsem sama a Ty máš mě rád.
To je můj den, krásnej jak sen,
už je mi dobře a zpívám si jen.
To je můj den...ooooh sladkej sen.

Dnešní den pak může dostat zcela jinou dimenzi
a to je fajn a taky boj jen proti demenci.

Sedm hodin a já jsem v práci
a každej den čekám legraci.
To je můj den, jak šťastnej sen,
teď je mi dobře a zpívám si jen,
můžu se smát, nemusím lkát,
už nejsem sama a Ty máš mě rád.
To je můj den, krásnej jak sen,
je to můj den a mám se fajn.
Je to můj den, můj krásnej den,
pracovní den...jenom můj den.

2006/2014
(inspirováno - Daniel Powter - Bad day)