Červenec 2016

Dopis druhý

19. července 2016 v 20:46 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,

nevím jestli také trpíte pocity tzv. existenční krize, nebo je to jen můj výmysl, ale jistě jste někdy zažili tu chvíli, kdy přemýšlíte nad láskou. Potkali jste již pravou lásku? Poznáte ji vůbec? Jaké to je opravdu milovat? Jsme toho vůbec schopni? Nebo je to jen klišé z knih a filmů? Tak tohle je mé téma už...ehm ani nevím jak dlouho :-). Prostě jedu na vlně lásky se vším, co k tomu patří...tedy i s pocity řekněme méně pozitivními. Posledních pár dnů (mno asi 18, ale kdo by to počítal) si kladu všechny možné i nemožné otázky. A jelikož je Vesmír otevřen každému napojení, dočkala jsem se odpovědi. Na otázku, co je vlastně pravá láska, jsem dostala odpoveď dnes cca v 17:00, tedy chvíli po začátku promítání v kině. Film Než jsem tě poznala, který je inspirovaný stejnojmenou knihou je plný odpovědí na všechno. Pravá láska je nepodmiňovaná, je to přijímání toho druhého takového jaký je - i s jeho sarkasmes a nerudnou povahou. Pravá láska je to, že dokážete toho druhého nechat jít, ačkoli to vy nechcete, když mu dáte možnost roztáhnou křídla a odletěť bez možnosti návratu, jelikož jsou místa, odkud se návrat provádí špatně. Místa, odkud se sice může vrátit duše, ale už se nemusí znovu potkat s tou vaší. To je pravá láska.....
A to mě přivádí opět k myšlence, že potkáváme lidi, kteří nás mají něco naučit. Co mě má asi naučit můj partner a co já jeho? Hmmm...já se mám asi naučit trpělivosti, připustit a dovolit si být více bezprostřední a užívat si okamžiky teď a tady, protože jiné už nemusí přijít...Co se má naučit on? Možná bojovat za to, co doopravdy chce, stát si za svým a nenechat si okamžiky proklouzávat mezi prsty jen ze strachu, jak na to bude koukat nejbližší okolí. Zvládneme to? To už jsme se dnes v kině nedozvěděli...je to totiž naprosto jiný píběh... a ten ještě není napsaný....

T.M.A.

18. července 2016 v 17:04 | Jarka |  Prý poezie....
Tma je všude kolem mě,
nehýčká mě,
nekonejší mě,
jen strach mi nahání,

Tma už mi nedělá přítele,
studí a týrá,
paralyzuje mě,
strachem mě svírá.

Tma se totiž změnila v temnotu,
dusivou a těžkou,
bolavou, co krvácí,
stále se nechce zahojit.
Vše otrávila svým jedem,
ale i přes ten jed..volím světlo.

15.7. 2016

Floydi po česku

18. července 2016 v 7:33 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Táhni do tmy, když mě nechceš mít,
táhni do tmy zbabělče,
využils mě neskutečně,
pošlapals jak koberce.
Hej! Blázen! Blázen byla jsem,
udusaná jak ta zem já právě teď jsem,
udusaná jak ta zem já právě teď jsem!

Nenávist mi hrdlo svírá moc,
drtí, mučí uspěšně,
zbyla ve mně velká díra,
pošlapals mě skutečně!
Hej! Blázen! Blázen byla jsem,
udusaná jak ta zem já právě teď jsem,
udusaná jak ta zem já právě teď jsem!

únor 2007
(inspirováno - Pink Floyd - Another Brick in The Wall)

Sama - Samota

17. července 2016 v 19:58 | Jarka |  Prý poezie....
Sama jsem jak kůl v plotě,
nikdo mi neříká kotě,
sama se sebou teď žiju,
zevnitř už zřejmě hniju.

Samota je můj osud,
sám si to klidně posuď,
i Ty mě přehlížíš,
slova obdivná o mně nešíříš.

Sama jdu si nočním městěm,
nápisy všude - my Tě nechcem,
sama prožívám své smutky,
netěší mě dobré skutky.

Samota mě doprovází,
mému srdci něco schází,
srdce mé po něčem touží,
celá léta se jen souží.

Sama žiju celá léta,
nedosažitelná je ta meta,
sama budu zřejmě dál,
nečeká mě žádný král...

Samota nemusí být zlá,
Osobnost se naučí být svá,
hlavně klid a nohy v teple,
život snaší je pak hnedle...
...o nic jiného přec nejde:-)...

16.9. 2004 / 17.7. 2016

M.A.S.H. + já

17. července 2016 v 16:19 | Jarka |  Někdo to složil, já slova napsala...
Když příjdou chvíle, který znáš,
na tváři a v srdci pláč,
v duši pak je prázdnota,
v mysli zbývá temnota.
Sám sebe potom nepoznáš,
nevíš proč a nač se ptáš,
oči divně těkají,
všichni někam spěchají.

Už nevíš, ani kdo jseš,
strachem celá jen pneš
a nakonec ztratíš sama sebe.

Přístroj ječí hlasitě,
nemám už nic movitě,
ruce hrudník mačkají,
všichni někam spěchají.
Krev už nikam neteče,
z rukou život uteče,
bledost zdobí moji tvář,
nemám žádnou svatozář.

Už nevíš, ani kdo jseš,
strachem celá jen pneš
a nakonec ztratíš sama sebe.

Omlouvám se velice,
z pocitů je směsice,
bolestí to skončilo,
moje srdce prosilo.
Rozloučit se chci s vámi,
netruchlete jen dámy,
chlapi přece nebrečí,
dneska nikdo nehřeší.

Už nevíš, ani kdo jseš,
strachem celá jen pneš
a nakonec ztratíš sama sebe.

Když příjdou chvíle, který znáš,
na tváři a v srdci pláč,
v duši pak je prázdnota,
v mysli zbývá temnota.

7.9. 2004
(inspirováno ustřední písení seriálu M.A.S.H. 4077)





Dívka v MHD

16. července 2016 v 6:52 | Jarka |  Cestopisné napodobeniny
Koncem června jsem byla nucena změnit způsob dojíždění do práce. Místo pohodlného spolujezdectví v i30 jsem si vyhlédla C20, velký zelený vůz pro x-lidí. Odjezd byl v 5.31 ze zastávky, kterou mám od bytu cca 3 minuty. Proto je jistě pochopitelné, že jsem v pondělí vycházela již v 5.17 a na zastávce čekala krásných 11 minut do odjezdu dle jízdního řádu a další 4 minuty dle reality. Ale měla jsem jistotu, že nastoupím už jako druhá z celého houfu 3 lidí. Plna vítězného pocitu jsem si sedla k prostředním dveřím a na každé zastáce jsem kontrolovala čas s předpisem v jízdním řádu. Super, cestu na Zličín jsem přežila bez infarktu a to i v případě, že jsmě cestou nesrazili celé zpoždění. Dojeli jsme totiž o celé dvě minuty déle, než uváděli na internetu. Metro jsem stihla a doknce jsem si ani nesedla. Řekla jsem si, že budu statečná a celou tu jednu zastávku budu stát a trénovat nohy (opravdu jsem na sebe neskutečně tvrdá...:-)). Lehce rozhozený srdeční rytmus jsem měla na Stodůlkách, kde jsem vyšla z metra na opačnou stranu a musela jsem přebíhat silnici, jelikož autobus jel již za 5 minut. Takže jsem s lehce rozcuchanými vlasy doběhla na zastávku asi dvě minuty po mém zjištění špatného směru. Super, tohle jsem nakonec pěkně zvládla. Dokonce jsem udělila jeden úsměv panu v brýlích a to i přesto, že moje plíce pravděpodobně teprve dobíhaly na zastávku. Soudím to dle toho, že jsem stále ještě nemohla popadnout dech. Konečně jela 142 a já nasedla. Dvacet minut jsem hypnotizovala tlačítko na zastávku na znamení, než jsem ho mohla zmáčknout. A najednou tu byl ten moment. Pro jistotu jsem ho zmáčkla třikrát, aby mě řidič pochopil. Jelikož to byl bystrý chlapec, všiml si mého nesmělého pokusu o zastavení MHD a opravdu zastavil tam, kde jsem potřebovala. U čipových hodin jsem s překvapením zjistila, že jsem po měsíci včas v práci!!! A to se vyplatí...

Strach

15. července 2016 v 19:13 | Jarka |  Prý poezie....
Strachy nemohu se hnout,
není koho obejmout,
vězní mě pohled zelených očí,
výraz tak tvrdý,
hlava se točí.

Strachy tečou mi slzy,
co když již velmi brzy
odhalí, čí to jsou oči,
hlava pak není to,
co se tu točí..

Strach mi teď drtí i moje plíce,
krev odtekla, blednou mi líce,
oči tu planou šíleným hněvem,
kůže je studená, pokrytá sněhem.

Strach mi teď ke všemu bere mé srdce,
zelené oči už shlížejí k ruce,
k ruce, co ukrývá malinkou dýku,
se kterou bodá, vraždí mou pýchu.

Strach sevřel mě v ledovém objetí,
oči se přimhouří nad další obětí,
já jsem tu na díly,
oči se nemýlí..

Strach mi dál nahání zelené oči,
výsměchem zazáří a v úšklebku stočí,
zelené oči a jemný hlas,
rychle se ukryj nebo zbraň tas,
zelené oči skrývají zradu,
faleš a násilí, jen žádnou radu,
za milým úsměvem skrývá se jed,
odhalte ty oči a to teď hned!

Co když je odhalí?
A co když ne?
Jed se pak rozvine...
a přijde...
..odhalte mě...

5.3. 2015



Stále tak blízko...

15. července 2016 v 6:29 | Jarka |  Prý poezie....
Tolik lidí tolik tváří
spousta očí ze tmy září,
za skleněnou zdí však jsou,
kampak asi všichni jdou.

Někdy s nimi chci já jít,
jindy radši sama být,
za zeď ovšem nejsem zvaná,
jenom pořád někam hnaná.

Sama stojím v temné noci,
vlastní duši nemám v moci,
drží ji studená ruka,
pohnu se a cítím muka.

Křičím, rukou do zdi buším,
z očí pouze jenom tuším,
že mě uši neslyší,
oči se jen rozhlíží.

Slzy kloužou po tváři,
ze tmy oči zazáří,
kořist svoji ve mne vidí,
moje srdce se zas stydí.

Jak snadné ruku natáhnout....
Radši zavřu svoje oči,
Svět se pro mne pořád točí...
...ještě mám tu svoje místo...
...tak vstaň a neřvi...

7.7. 2016



Jsi

14. července 2016 v 19:43 | Jarka |  Prý poezie....
Jsi růže mezi trním,
jsi mé slunce,
jsi cukr, co kradu koním,
jsi má mince.

Jsi má láska,
jsi má bolest,
jsi ta sázka,
tak sem polez.

Jsi můj svět,
co se pořád točí,
jsi růže květ
a já ta, co pro něj skočí.

Jsi důvod mého smíchu,
jsi důvod mého pláče,
jsi důvod mého křiku,
já ta co z okna skáče.

Jsi má radost,
jsi můj krach,
jsi má starost,
jsi můj strach.

27.6. 2004

Dopis první

14. července 2016 v 19:32 | Jarka |  Dopisy psané všem
Moji milí,

věřím, že potkáváme ve svém životě lidi, kteří nás mají něco naučit, ukázat nám cestu anebo pomoci si vzpomenout. Neříkám, že tyto pochody jsou vždy pozitivní a příjemné, říkám pouze to, že věřím v jejich existenci. V mém případě, to byla vzpomínka příjemná...Díky novému vztahu jsem se seznámila s mladou dívkou, kterou snad mohu nazvat svou přítelkyní či kamarádkou, jak chcete. Baví mě její postřehy a komentáře a velmi využívám její tipy na knihy a filmy. Na svůj FB dala tato užasná bytost odkaz na vlastní blog s recenzí na knihu Bazar zlých snů. Při pročítání jejích zápisků, jsem si vybavila své vlastní sny, touhy a přání. A tak jsem tu. Mým snem bylo psát - povídky, pohádky, básničky...třeba klidně návody, hlavně psát. Nejdřív jsem přestala vytvářet pohádky - připadala jsem si na ně velká, pak příběhy/povídky - přišlo mi, že jsem neskutečně depresivní...pak skončily i básně. Důvodem, který jsem si vymyslela byl čas. Jako mnozí jiní, tak i já svádím na čas naprosto vše - dokonce i svou lenost. V úterý mi došlo, že vše byly jen výmluvy, čas máme všichni stejný, jen ho každý využívá po svém. Tak proč ho nevyužít tady. Třeba si konečně někdo přečte to, co mám dvanáct let v šuplíku. Třeba si někdo udělá čas a bude přemýšlet, co anebo kdo je Třemdava :-). Třeba si nikdo nevšimne článků, které sem budu psát :-). Důležité je jen to, že budu opět dávat písmenka k sobě a probudím svou fantazii. Díky za to, Karin :-)!