Jsem máma

7. března 2018 v 21:10 | Jarka |  Deník prvomatky
Jsem mámá! Pořád si na tuhle noviku musím zvykat. 70 dní mám v náručí malého bezbranného tvorečka, který je zcela odkázaný na mě či mého muže. Vím, že jsem si mohla zvyknout na myšlenku mateřství v průběhu těhotenství, taky jsem se o to snažila, ale finále přišlo až na porodním sále. Jsem máma. Já! Pokaždé, když jsem unavená a na pokraji sil (což jsem častěji než by se mi líbilo), se snažím, aby se na mě moje malá princezna usmála a rázem je svět zase hezký. Nic vám nenhradí úsměv vašeho dítěte. Není lepší pocit, než držet v náručí svoje dítě. Je zvláštní, jak se žena mění. Pořád myslím na práci a pořád jsem v jistém směru takzvaně hrabivá po nových podnětech a projektech, ale už to není můj středobod Světa. Ještě nedávno jsem doma oslavovala každý zvladnutý dozorový audit a teď se se stejnou vervou raduji nad hnědou plínkou. Dřív jsem uměla plánovala práci pro 18 lidí a teď jsem ráda, že se držím plánu alespoń pro sebe a to ne vždy, protože moje mimišéfka často mění harmonogram. Dřív jsem musela denně vypít alespoň 5 šálků kávy, pořádně silných a voňavých a dnes? Jedu v meltě a čaji na podporu laktace (právě si ho vařím na dobrou noc...). Priority jsou někde úplně jinde. Občas se s tím peru, občas se sama divím...ale život bez mého malého generála si už nedovedu představit. Jsem prostě máma.....
 

Týden osmatřicátý

12. ledna 2018 v 22:13 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Kontrola v Podolí. Ani jeden z nás si nepřipouštěl, že by něco nemělo dopadnout dobře…A to byla chyba. Monitor dopadl dobře, ale ultrazvuk…Percentil se nám zase snížil a jelikož kritické hodnoty jsou prý kolem 10 a my měli 17, vzalo nám to doslova dech. Myslím, že to na nás bylo dost vidět, protože nás paní doktorka dost uklidňovala, že možná porodíme prostě dřív. Paní doktorka v poradně mluvila v podobném duchu, ale ten klid nějak nepřicházel. Asi proto jsme se doma ještě v pátek a vlastně i v sobotu pohádali, protože jsem najednou potřebovala uklidit uklizené a začala jsem vymýšlet další a další úkoly, až to skončilo tím, že jsem mi začalo tvrdnout břicho a udělalo se mi špatně. No a najednou tu byl Štědrý den. Zdobil se stromeček, koukalo se na pohádky, připravili jsme si chlebíčky, já jsem nesměla skoro nic dělat a prostě odpočívat. Tak jsem se mazlila se svým bříškem a hlídala jsem pořád pohyby. Večeře byla moc hezké a u stromečku byla romantika. Na Boží hod přijeli naši, bylo to moc hezké, povídali jsme a rozbalovali další dárky a smáli jsme se. Na Štěpána jsme s mužem udělali malou procházku a večer mě začalo divně tlačit břicho.

38+0 byl nakonec náš den D. V jednu ráno jsem si řekla, že se asi něco děje, ve tři jsem si byla celkem jistá, jen jsem si to nechtěla přiznat, ve čtyři jsme vzbudila muže, zabalila so tašku a šla do koupelny. V půl 6 jsem dovolila svému vynervovanému miláčkovi jít do auta a asi v 6.05 jsme parkovali před Podolím. Kolem 6.30 mi praskla voda a dál si to asi umíte představit. Před jednou jsme už byli tři a bylo nám krásně. Tolik lásky a štěstí jsem asi nikdy necítila.

Týden sedmatřicátý

11. ledna 2018 v 21:40 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Můj milovaný muž přijel už ve čtvrtek dopoledne. Byla jsem moc ráda. A ve čtvrtek odpoledne jsme se prvně pohádali. Nervozita. V pátek jsme jeli na kontrolu do prenatální ambulance. Paní doktorka zkontrolovala mě, podívala se na miminko, přečetla si zprávu z ultrazvuku a snažila se nás uklidnit. Na kontrolu jsem měli přijít další týden a udělat celé kolečko, monitor - ultrazvuk - ambulance. Ačkoli jsme jeden druhému říkali, že jsme se uklidnili, nebyla to pravda a naše dny tím byli poznamenané. Muže přepadla viróza a já jsem se rozhodla, že když uklidím celý byt a tím myslím, že jsem místy lezla po čtyřech, tak se mi uleví. To se zase nelíbilo mému muži. Slovo dalo slovo a nějak jsme si nerozuměli. Prostě hormony a stres.
 


Týden šestatřicátý

9. ledna 2018 v 21:38 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V tomto týdnu jsem si naplánovala zkoušku. Nebudu lhát, s přípravou jsem měla celkem problém, nějak jsem se nechtěla učit o genetických vývojových vadách, ale byla jsem rozhodnutá tam v sobotu jet, až do pátečního dopoledne. V pátek jsme totiž měli mít kontrolní ultrazvuk. Muž se rozhodl, že musí jet s námi, protože dva ultrazvuky byl nucen vynechat. Nadšení nás přešlo v ordinaci. Malé klesl percentil o 50% z předešlé hodnoty. Paní doktorka se nejdříve tvářila dost tragicky a my jsme oba byli dost vyděšení. Moje břicho působilo strašně velké, jako bych čekala dvojčata a přitom malá měla jen 2400g. V tu chvíli jsem rozhodně nechtěla jet na zkoušku a byla jsem dost naštvaná, že vůbec jedeme k našim, protože jsme jim slíbilo poslední návštěvu před porodem. Když jsme tam dojeli, byla jsem těsně před rozplakáním. Pořád jsem se obviňovala, že špatně jím a málo jsem odpočívala, že jsem měla nastoupit na mateřskou dřív anebo na tu neschopenku, když mi to na gynekologii říkali. Máma hned poznala, že se něco děje, nakonec jsem ji to řekla, ze zkoušky se omluvila a snažila jsem se nějak se uklidnit. Tak jsme Začali péct cukroví, jen místo klidu jsme se párkrát pohádali 😊. V pondělí musel muž zase do práce, já se snažila nějak zabavit a myslet pozitivně. Moc se mi to nedařilo…

Týden pětatřiátý

8. ledna 2018 v 21:27 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Začala mi mateřská dovolená. Naštěstí si můj muž vzal náhradní volno nebo dovolenou (v tomhle se málokdy vyznám, protože u něj to mají vážně malinko zvláštně nastavené) a já nemusela být první dny sama. Stihli jsme vyřídit papíry k uznání otcovství a pořádně se prospat, jednou si vyměnit názor a prostě relaxovat. V sobotu jsme jeli na poslední návštěvu do k mužovým rodičům. Bylo to překvapivě všechno neskutečně v klidu. Jen jedna výměna názoru, ve které jsem se ve finále ztratila, ale jinak byl klid. Předělávání dolníí části domku se jim blíží ke konci a vypadá to moc pěkně. Přiznám se, že já jsem tam vlastně den a kousek jenom proseděla a nic nedělala, nejdřív jsem měla výčitky svědomí, ale pak jsem si řekla, že mi chybí do porodu 5 týdnů a já mám na to přece nárok. Dojeli jsme domů a byl vlastně klid. V pondělí muž odjel na svoji Vysočinu a já začala koukat na seriály v TV. Do toho jsem se snažila plnit alespoň něco ze seznamu prací. Něco se povedlo a uklidila jsem, něco už méně. Hodně jsem odpočívala a měla pocit, jako bych byla za školou 😊. Ale bylo to příjemné lenošení…Bohužel klid nám neměl trvat dlouho…..

Týden čtyřiatřicátý

5. prosince 2017 v 9:03 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Myslím, že ženské a mužské jednání je občas ve vztahu jako dvě rovnoběžky. Prostě se neprotnou (anebo možná někde v nekonečnu). A přesně v tomhle duchu začal tento týden krásně jiného stavu. Člověk by skoro řekl, že je to legrace J. No nedá se nic dělat. Na druhou stranu, po každé bouřce se alespoň na chvíli vyčasí a je zase nádherně, tak tomu bylo i u nás. Určitému tématu se vyhýbáme a prozatím je vše v pořádku. Tento týden je zároveň i můj poslední týden v práci. Je to celkem smutné. Na jednu stranu už se mnou pomalu a jistě nikdo nepočítá, čemu se člověk nějak ani nemůže divit a na druhou stranu ještě rychle doháním resty, aby po mně nezbyl nějaký velký nepořádek. Pořád si neumím představit, že nepůjdu do práce. Jelikož jsem plánovací typ, udělala jsem si seznam práce, co chci stihnout do Vánoc a pěkně si je rozplánuji do jednotlivých dnů po nástupu na mateřskou. Znáte to, úklid, škola, resty ještě z práce (jeden projekt si nesu sebou domů), knihy, cukroví a samozřejmě to nejdůležitější na světě - příprava na příchod miminka. Abyste věděli, já miluju svoje seznamy práce. V práci podle nich jedu poslední 4 roky a ve chvíli, kdy říkám, že vážně nestíhám, tak je to jen proto, že jsem si neudělala přesný plán. S mým mužem ovšem takto plánovat nejde. On je nenaplánovatelný. Sice se na něčem domluvíte, ale on to za deset minut změní, protože si prostě původní domluvu buď vážně nezapamatoval, anebo si ji prostě zapamatovat nechtěl. Tudíž je logické, že se pak ocitám v mírné nejistotě a v absolutně jiných kolejích a tím pádem jsou moje reakce řekněme také neočekávatelné. Jednou mi na začátku vztahu můj muž řekl, že je to se mnou jako na horské dráze a že mu to vyhovuje. Teď mi přijde, že by byl rád občas za klidnější provoz, ale bohužel, jsem, jaká jsem a s hormonální disharmonií způsobenou těhotenstvím je moje horská dráha stále prudší a prudší J a to mám před sebou ještě cca 6 týdnů J

Týden třiatřicátý

28. listopadu 2017 v 6:46 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Musela jsem na kontrolu k zubaři. Ačkoli sestřička byla řekněme v rovině "Jsem naštvaná na celý svět, protože musím pracovat" , paní doktorka byla ale jako vždy milá a já za necelých deset minut odešla s razítkem v průkazce, že jsem v pořádku a to jsme si stihly ještě pěkně popovídat. Muž nastupoval na pracovní rehabilitaci do lázní v Teplicích, doprovodila jsem ho tam a pak jsem pěkně frčela autem domů. Až hodinu po příjezdu domů mi došlo, že jsem vůbec nejela bezpečně, že jsem dneska přes upozornění, že bych neměla dát v autě víc jak 200km nalítala 330km a co vše se mohlo stát. Promítla jsem si rychlost, jakou jsem uháněla, abych už konečně byla doma, to jak mi nebylo úplně dobře, to co se mohlo stát a naštěstí nestalo. Do toho všeho jsem si chtěla pustit nový klip od Kryštofa - Zůstaň se mnou….to byla asi poslední kapka. Ležela jsem pak na boku na gauči, objímala si břicho a pořád se omlouvala svoji malé holčičce, aby se na mě nezlobila. Došlo mi, že tohle byla asi poslední moje dlouhá jízda, že až pojedu k našim, rozhodně nemůžu už řídit a že těch návštěv už moc nebude, možná poslední dvě. A pak, je mi líto, musíte všichni přijet za mnou….Pátek byl státní svátek a můj muž mohl přijet zase domů, skoro nic mě nenechal dělat a já se prakticky proválela celým víkendem. Nepočítám běžné domácí věci jako nákup, nádobí, vaření…. a i u toho mi asistoval. Asi jsem vypadala blbě, protože na mě celou dobu koukal jako na časovanou bombu a přitom já svůj "výbuch" plánuji až za nějakých 50 dní :-). Ale bylo příjemné nechat se na chvilku rozmazlovat. Chvíli mít pocit, že nemusíte dělat všechno sama a že když to nádobí neumyju já,. Udělá to někdo jiný…ne jako všechny všední dny, kdy když to neudělám já teď hned, bude v tom dřezu pořád a pořád a pořád…No ovšem nic netrvá věčně a tahle pohoda mi velmi brzy skončila…

Tygr a Zranitelnost

23. listopadu 2017 v 8:25 | Jarka |  Prý poezie....
Nový den začíná,
mlha nás objímá,
radost tu není,
zmizelo snění.

Izolace věčná zdá se,
nezaujme ve své kráse,
odděluje všechny světy,
nevypouští žádné věty.

Tygr tiše obchází,
Zranitelnost nachází,
ochraňovat by ji měl,
k rozhodnutí nedospěl.

Zranitelnost tiše tvrdne,
potom se vše divně zvrtne,
izolace zpevní stěny,
cesty dovnitř asi není.

Tygr zavře, že chce dál,
má tam poklad, co hledal,
Zranitelnost taky ječí,
chce k Tygrovi do náručí
.
Oba nyní smutně stojí,
stěny nejdou rozbít holí,
slyší se a taky vidí,
stěnou projde tisíc lidí.
Oni dva však nemůžou,
čímpak to jen přemůžou?

V Zranitelnosti roste Láska,
pouto s Tygrem, jejich Kráska.
oba leží u těch zdí,
Láska je snad vyprostí….

…snad je ještě šance….

23.11.2017

Týden dvaatřicátý

21. listopadu 2017 v 7:11 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden začal velmi poklidně. Vzbudila jsem se v půl 1 ráno a do jedné jsem přemlouvala svoji milovanou kočičku, že je třeba si ji ještě lehnout, že si rozhodně nebudeme teď házet míček a hrát si, že je čas jít ještě spinkat. V jednu to vzdala a s pobouřeným mňouknutím se mi stočila za záda. Přesně v tu chvíli si můj nejmilovanější Andílek vzpomněl, že by si mohla protáhnout nožičky, ručičky, zavrtět se či do mě jen tak přátelsky dloubnout. Takže jsem dalších asi patnáct minut mluvila na svoje břicho, že je ještě čas spinkat, uklidnila ji až znělka Modrého kódu, který jsem si pustila, jelikož jsem byla sama už úplně vzhůru. …….Ten samý den přijel domů můj muž. Opět musel autobusem, protože jeho autíčko je stále nemocné. Nemusím asi podotýkat, že neměl zrovna milou náladu. Nicméně jsme to všichni přežili a přišel pátek. Pěkně jsme si to rozdělili, já do práce a muž do školy. A pak, kolem třetí jupí směr Hejnice vstříc rodinnému víkendu. Nebyl to hezký víkend a žádný takový už zažít nechci.

Celé mě to vede k myšlence, že by si měl člověk umět dělat hranice. Nevím jak vy, ale já jsem byla vychovávána v úctě k rodičům a sourozencům svým i partnerovým. Moji rodiče jsou v těchto věcech hodně konzervativní a v 85% dodržují určité dekorum. Pochopitelně jsem převzala tento vzorec. Stejně jako ho převzal můj bratr. Rodina mého partnera má tohle trochu jinak. Každý výlet tam je jako výlet do jiného světa. Ze začátku mi to přišlo celkem fajn, takové rozptýlení…jen s postupem času je to více a více stresující. Pokaždé, když odjíždím, se cítím zraněná, mám pocit viny, jsem unavená a vlastně ve finále to není ani naštvání, prostě jen pocit beznaděje. A přitom, oni jsou vážně milí lidé. Jen se nemůžeme domluvit na správném průchodu do našich odlišných světů. Mít tyhle pocity v osmém měsíci těhotenství je navíc velmi emočně náročné. A přitom svět by měl teď mít přece jen růžové barvy. Jsem těhotná, měla bych být na vrcholu blaha a už se vidět jen doma s malou…. Místo toho přemýšlím pouze o tom, co je třeba udělat a co ještě nemám. Propadám panice, co všechno nestihnu a celkově jsem tím pádem v jiné rovině, ne úplně šťastné….Mrzí mě to. Jen teď nemám úplně sílu s tím něco dělat….

Týden jednatřicátý

14. listopadu 2017 v 7:29 | Jarka
O lehkých neshodách jsem toho už asi napsala víc než dost. Takže co napsat k tomuto týdnu. Bříško roste. Malá princezna má svůj vrtící rozvrh a moc nás obě baví být vzhůru třeba od půl 2 ráno. Jen našeho "tatínka" to moc nebaví, když už je s námi doma. A je pravda, že když jdu do práce, jsem už kolem desáté úplně hotová a čekat až do půl 4 a následně skoro do půl 6 než se dostanu domů je utrpení. Samozřejmě můžu jezdit svým autem, ale přiznám se, že vzhledem k té únavě už nechci tolik riskovat. Ve čtvrtek nás čekala cesta do Chomutova na pohřeb babičky mého muže. Musím říct, že jsem zjistila, že mi pohřby nedělají dobře. Ze smuteční hostiny jsme byli omluveni z důvodu mého stavu - malinko jsem pár lidí vystrašila, jelikož mi asi zakolísal tlak a já jsem nějak asi nevypadala jako vzor prosperující maminky. V pátek jsem celou scénku předvedla u našich před mou mamkou (to už byl můj muž vážně nervózní a chtěl jet do Podolí) a v sobotu ráno jsem normálně usnula v půlce hovoru při snídani u stolu nad hrníčkem čaje. No kdo by neusnul, když jsme s malou byly obě pěkně od jedné vzhůru, koukaly jsme do stropu a počítaly jsme podle světla, kolik projelo aut (celkem 7 do 6,15 ráno). Musím říct, že to byl můj muž už zelený. Zajímalo by mě, jak bude vypadat, až budeme rodit J. Třeba taky vystřídá všechny odstíny barevJ…. Konec toho týdne jsem završila návštěvou porodnice, kdy nás obě kontrolovali na ultrazvuku. Naše malá víla je v pořádku a má krásné míry - 1726g…..

Kam dál