Týden sedmadvacátý

Středa v 5:17 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Přelom mezi předchozím a tímto týdnem jsem završila testem na cukrovku. Všichni mě strašili, jak je to strašné, jak odporně mi bude ten roztok chutnat, ale popravdě to bylo vlastně celkem v pohodě. Roztok chutnal jako hruškový džus smíchaný s nějakým umělým vitaminem C, bylo toho relativně málo, takže žádný stres. To čekání….strávila jsem tam skoro 3 hodiny a pak jsem šla ještě na velký ultrazvuk. Ale vše je v pořádku, přečetla jsem si tam asi 50 stránek knížky, takže svět je zase růžový a krásný:-). Ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách přijel domů můj nastávající muž. Musím říct, že když mi zazvonil budík, byl zmatený jak včela v zimě, pobíhal po bytě v dost nelogickém vzorci a pořád něco mumlal, takže jsem mu absolutně nerozuměla. Kdyby mi svým pohybem po bytě nepřekážel, celkem by mě to pobavilo. Nakonec prý po mém odjezdu do práce usnul a měl co dělat, aby pro mě na třetí stihl přijet. V pátek jsem si vzala dovolenou, že pojedu vyprovodit svého prvňáčka na jeho zahájení semestru. No, původní plán sice byl, že budu řídit, ale jelikož se mi změnou tlaku motala hlava, musel řídit muž, což se mu nelíbilo. Chtěl si ještě cestou odpočinout a prospat se, byl hodně unavený a já mu dost zmařila plány. Takže cesta proběhla v řekněme velmi tichém duchu, před Benešovem mě vysadil na autobus, aby vůbec stihl začátek přednášky a já dojela k našim na byt městskou hromadnou dopravou. Sms konverzace byla řekněme taky velmi chladná, prostě prima dovolenkový den. Relativní usmíření přišlo až na zpáteční cestě domů. Celkově byl tento víkend takový energeticky divný. Ačkoliv chtěl můj protějšek nečekaně v sobotu dopoledne dělat výlet do Prahy, já jsem byla ráda, že jsem, takže jsem protestovala. První vlna nelibosti se zvedla. Pak jsem chtěla poslat jednu prémiovou sms, jenže z mého telefonu to nejde, mám to blokované, poprosila jsem teda svého muže (přiznávám, nebylo to žádné dárcovství, jen taková kravina, bez které se dá samozřejmě vegetovat, cena sms byla 19,- Kč), ale druhá strana nejdřív dělala, že mě neslyší, pak se smála, nechala mě se doprošovat, načež mě začal v téhle části konverzace ignorovat úplně. On neřekl ne, on se jen usmál, otočil se ke mně zády a tím jsme skončili. Dobře, říkala jsem si, že tohle není důležité…nebudu z toho dělat scénu, ale bylo mi to líto….poslední kapka víkendu byl bojler mimo provoz. Ačkoliv jsem prosila o jeho kontrolu celou neděli, došlo k tomu po půl 7 sedmé večer. Bojler se nenahříval. Muž si s ním chvíli hrál a asi po 35 minutách se sepnul. Ok, dobře, jenže v noci opět přestal svítit - zjistila jsem to v jednu ráno, hodinu brečela a kolem druhé můj vzlyk vzbudil mého muže (ten měl vstávat až půl 4). Ačkoliv jsem muže prosila, jestli by mohl zůstat doma, protože já jsem těhotná, nešťastná a vystresovaná z toho, že budu mít týden jen studenou vodu, bylo mi vysvětleno, že nemůže. Musí do práce, má nahlášené přezkoušení. Tomu se dá rozumět. Vezme si tedy na další den volno? Uvidí. Jeho návrh byl, že i kdyby volno nedostal, pojede na otočku v pondělí domů, aby to zkontroloval a já tu nebyla sama. V 7.36 mi přijde zpráva, že má po zbytek týdne odpolední. Ok, říkám si, to si nebude moct vzít volno, ale mohl by teda v klidu přijet ještě dneska domů, druhý den by jel zpět až na odpoledne, vyspal by se. Do dvou čekám na informaci, kdy teda přijede, až to nevydržím a zeptám se, co má v plánu dělat po práci. S klidem se mi udělí, že nic. Ležet a odpočívat. Na základně. Cesta domů byla jaksi zapomenuta, ještě jsem milostivě pochválena, jak pěkně chodím každou hodinu kontrolovat bojler, že je ode mě hezké, že jsem si vzala volno a zůstala doma (náš bojler je schovaný pod stropem za takovými padacími dvířky, takže není vidět, musím vylézt na štafle/židli či záchod a vanu, abych otevřela dvířka a nakoukla tam). Nejsem si jistá, že moje reakce byla umocněna hormony. Prostě jen toho za celý víkend bylo dost. Mám sice doma muže, který dokáže opravit spoustu věcí, který se podílí na ochraně státu a který je pro mě svým způsobem hrdinou. Jenže jak už to u hrdinů ve filmech bývá….chrání všemožně všechny okolo, ale na domov zapomínají. Domov je pro mě samozřejmostí, kde mají stejně silnou ženu, jako jsou silní oni. Možná i v něčem silnější. Jenže, co když to tak není…? Co když i ta jejich žena potřebuje ochranu, péči a lásku? Jestlipak se na ní taky někdy dostane….
 

Buď silná

12. října 2017 v 18:14 | Jarka |  Prý poezie....
Buď silná,
vše přijmi s chladnou hlavou,
všemu najdi řešení,
slovo nejde neexistuje.

Buď silná,
je třeba se postarat,
je třeba vyřešit,
je třeba dovést k cíli.
Buď silná,
jsi sama za obě,
jsi sama za všechny,
jsi sama, nespoléhej.

Buď silná,
protože není toho, kdo by byl silný za Tebe.

10.10.2017

Týden šestadvacátý

11. října 2017 v 5:19 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Byl tu státní svátek a tím pádem opět volno, jupí! Muž byl stále ještě nastydlý, tudíž jsme byli doma a jak jinak, váleli jsme se. Přiznám se, že mi to nevadilo, protože jsem tím pádem prospala půl dne. Kdo si ovšem myslí, že v tom byla nějaká romantika, tak se šeredně plete. V rámci ochranných opatření jsme mezi sebou měli vždy dostatečnou mezeru a snažili jsme se jeden k druhému moc nepřibližovat. Tak není se čemu divit. Která těhotná by chtěla něco chytit, že? V pátek mě čekala kontrola v poradně. Vše jsme zvládli a nic nám nebránilo vyjet na romantický víkend do Třeboně. Musím podotknout, že termín jsme měli zarezervovaný od konce července. Přece jen se mi muže lehce zželelo a zeptala jsem se, zda to nemám zrušit, když mu není dobře, ale bránil se, že tam chce jet… Malinko jsem pojala podezření, jestli v kufru nebude pašovat pruty, protože se bránil celkem nápadně, znám přece svého rybáře, že? Nicméně pruty jsem nenašla a tak mi nic nebránilo začít se pořádně těšit. Cestou jsme se zastavili v Jindřichově Hradci na kávu a zmrzlinový pohár (na to byl prý dostatečně fit) a pak jsme se jeli konečně ubytovat. Pokoj vypadal velmi lákavě, hlavně velká a vysoká postel, takže jsme se vyloženě museli přesvědčit o tom, zda je i tak pohodlná….tudíž jsem usnula cca na hodinku a půl, ale spalo se mi vážně moc hezky :-). No pak to bylo vše ve znamení procházek, jídla, pití a prostě pohody. V sobotu jsme se dokonce vydali parníkem kolem celého Světa, trvalo to jen padesát minut a pak jsme se šli naposledy projít parkem. Bylo kolem šesté, v parku skoro nikdo nebyl a na jedné cestičce uprostřed stromů můj milovaný muž poklekl a zeptal se na tu čarovnou otázku…..takže tramtadá….mám na levé ruce krásný kroužek s kamínkem uprostřed, který hlásá světu, že jeden muž chce strávit zbytek života se mnou po svém boku.
 


Týden pětadvacátý

8. října 2017 v 7:39 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Na čtvrtek se mi krásně spalo. Když jsem se probudila, bylo venku už světlo, můj muž vedle mě krásně oddechoval a mě se tak nechtělo nic dělat. Jenže kombinace spánku mého muže a velkého světla nešla dohromady, vždyť má jít přece do školy ne? Stačilo, že vynechal pondělí a středu. Pohled na budík mě ujistil, že jsme měli vstávat před půl hodinou. Takže jsem musela být paní zlá a začala jsem velmi opatrně a jemně budit. Otevřelo se jedno oko a na moji otázku, zda nechce vstávat, aby stihl jít na kurz, mi bylo odpovězeno "Vypadám snad na to?" a oko se zase zavřelo. Nedala jsem se odradit. Zkusila jsem to znovu. Opět nic. U třetího pokusu jsem dostala jasnější odpověď - prostě se nikam nejde. Takže jsem se pěkně otočila a pokračovala ve spací činnosti. Prostě krásné volno. Večer se šlo na rodinnou večeři a svět byl prostě nádherný. V pátek ráno jsme jeli do Prahy, musela jsem navštívit svého obvodního lékaře a vyřídit pár věcí, ale ve finále jsme byli relativně brzy doma. Oběd se mi povedlo parádně připálit, ale něco se ještě zachránilo a tak bylo i co jíst a zbytek víkendu byl pro mě ve znamení odpočinku a válení a spaní a stavění puzzle a dívání se na Odložené případy. Prostě volno, jak má být. Jenže vše musí jednou skončit a tak přišlo opět pondělí a já i můj muž jsme zase naskočili na vlak s názvem pracovní proces :-). Musím přiznat, že tahle jízda se ani jednomu z nás nelíbila. Po společném týdnu jsme byli oba dva ustýskaní a smutní. Byla jsem ráda, že tento týden měl pro mě jen tři pracovní dny. Víc bych asi nedala :-). Prostě jsem za ten předchozí víkend pořádně zlenivěla. Ve středu večer přijel muž domů zasažen strašlivou chorobou jménem viróza! Kašel, rýma, škrábání v krku…prostě děs:-) . Občas mi ho bylo skoro i líto, ale přiznám se, že okamžik, kdy po mě v osm večer chtěl začít vařit vývar, který se dělal přes hodinu, jsem k lítosti měla celkem daleko….

Týden čtyřiadvacátý

3. října 2017 v 5:09 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Dostala jsem něco jako řízené volno. Prostě konečně týden v klidu, bez ranního vstávání na budík (teda skoro) a bez toho, abych něco musela. Vše jsem zahájila jízdou do Ústí, kde jsem během 15 minut dostala zápočet, udělala zkoušku a domluvila si věci k bakalářské práci. Opět nevím jakým zázrakem, ale prostě se to stalo a já jsem za to moc vděčná. Pak jsme s mužem, který mě doprovázel, zavítali do obchodního centra Fórum. A tam se to stalo. Nezřízené nakupování dětských věcí! Odnesli jsme si asi 4x body, nějaké tepláčky, mikinku, čepičky… A to jsme se krotili. Zároveň jsme se postavili výzvě a koupili si naše první společné puzzle. 1000 kousků modré a bíle a šedivé, které mají dohromady dát vlčí rodinku v noci. Jen rámeček jsme stavěli 2 dny J. Celou sobotu a půl neděle jsme střádali síly, abychom v neděli odpoledne mohli vyrazit směr Strahov a jít na koncert skupiny Kryštof k jejím 25. narozeninám. Akce to byla veliká, my jsme přijeli až na poslední předkapelu, což byl Jelen. Bála jsem se, jak bych celou akci od tří odpoledne zvládla. I tak jsem byla stále ve střehu. I když jsme stáli relativně daleko od podia a ne v tom shluku lidí, stejně jsem si pořád chránila bříško a snažila se předvídat pohyby mého okolí, aby mě náhodou někdo omylem nepraštil. Můj milovaný muž byl na tom dost podobně. Podezírám ho, že si to moc neužil. Já s malou Bublinkou jsme si to i přes tohle všechno užily hodně. Malá se obzvlášť po jedné písničce (Cosmoshop) rozvášnila a ačkoliv už se hrálo něco pomalého, stále si tančila v bříšku a to celkem divoce (to má po tatínkovi). Závěrečný ohňostroj byl prostě parádní.

V pondělí jsme se vydali do Děčína. Vracela jsem předešlé auto a můj muž měl kurz matfyz před nástupem do prvního semestru. Spali jsme u našich a moje volno mohlo začít. Sice jsme měly s mamkou plány, co budeme dělat, ale vše se změnilo, jelikož taťka nejel pracovně tam, kam původně měl a zůstal doma. Musím říct, že naši to vzali jako dohled a jelikož jsem se neuváženě zmínila o tom, že mi nebylo dobře, byla jsem neustále pod něčí kontrolou J. Překvapivě mi to ale dělalo dobře. V úterý jsme si udělali dokonce mejdan s nealkem no a poslední den toho týdne jsem završila návštěvou kamarádky a její desetiměsíční dcerky. Prostě pohoda a odpočinek.

Vše je

2. října 2017 v 17:07 | Jarka |  Prý poezie....
Vše je tak nové,
pocity, obrazy, zvuky a nálady,
Svět je obalený,
nic není holé,
přicházejí ke mně nové záhady,
Vše je tak ostré,
barvy, věci, světlo a slova,
Svět je nebezpečnější,
jsme tu jen jako hosté,
někdo se zrodí znova.
Vše je tak lehčí,
bez provazu, pout a okovů,
Svět nám dal křídla,
pusť k sobě vjemy zvenčí,
roztáhni křídla, nastav se větru.

Leť!

27.9.2017

Týden třiadvacátý

30. září 2017 v 7:48 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Tento týden jsem zahájila návštěvou poradny. Malá je v pořádku, jen se nám objevila jedna menší nepříjemnost, tak doufám, že ta si to časem rozmyslí a vše bude úplně v pořádku. Cestou z nemocnice do práce jsme se vzájemně s mužem uklidňovali a zároveň jsme oba byli sami ve své panice. Odpoledne jsem se sešla asi po 5 letech se spolužačkou ze základky. Je zvláštní, jak se někteří lidé neměníJ. Spíš se jen dokreslí…. Ale musím říct, že to bylo velmi příjemné. V sobotu mě čekala první výuka praxe mého oboru na VOŠ. Respektive první pravá, moje, žádný supl. Ačkoli jsem se snažila mít velké přípravy a dělala si časový harmonogram, stejně jsem nestihla všechno, co jsem chtěla. Ale na první pokus si myslím, že to bylo dobré J. Poslední den tohoto týdne nás čekal v práci dozorový audit, vše bylo připravené a myslím, že ani nikoho nenapadlo, že bychom nemohli uspět. To byly asi největší mimo těhotenské zážitky celého týdne J. A co se týká těhotenských zážitků za tento týden....pohyby. Jednoznačně. Ne, že by předtím nebyly, jen jsou častější a intenzivnější. Malá má evidentně svůj režim a já ji to občas narušuji. Co mě malinko děsí je fakt, že nejvíce aktivní je kolem půl deváté - půl desáté večer (to by ještě šlo) a pak mezi 4-5 ráno. Po kom tohle má…? My jsme s mužem oba dva řekněme spací typy…Tak jsem zvědavá, kdy a jak bude aktivní za cca 17 týdnů J. No a další velký zážitek bylo prořeknutí mého muže, že má pro mě překvapení. Styl, jakým mu to uklouzlo a co pak následovalo, se podobal špatné detektivce, kdy mě napadaly vážně divné a podezřelé věci. Takže se na mě nakonec ještě naštval J. Ale jaké to je překvapení vám povím někdy příště J.

Týden dvaadvacátý

25. září 2017 v 18:40 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V sobotu nás čekal velký den. Oslava mých blížících se narozenin. Bude mi třicet. Páni. Někde jsem četla, že třicítka je novodobá hranice dospělosti, no nevím, každopádně se mi to líbí víc, než představa, že jsem na počátku středního věku. Zároveň toto měla být příležitost seznámit obě rodiny. Doteď o sobě sice věděli, ale ještě se neviděli. Takže jak říkám, čekal nás velký den. Čím se blížil, tím jsme byli všichni tři jaksi nervóznější a evidentně jsme nebyli sami. Partnerova rodina přijela s asi půlhodinovým zpožděním, jelikož se nějak nemohli vypravit a moji blízcí přijeli o hodinku dříve J. Jenom my se dostavili včas, respektive 20 minut před začátkem události J. Překvapivě měl celý večer celkem příjemnou atmosféru, nikdo se nikoho nijak nedotkl, jen jedli všichni méně, než jsem myslela. Až na mě. My jsme si s miminkem dopřáli pěkně kulajdu, kachní prso na hrozinkovém zelí s bramborovými plackami a ještě dezert. Mňam. Dárky mi udělaly radost a překvapení v podobě auta s velkou červenou mašlí mě odneslo až do nebe. Pořád jsem nemohla uvěřit, že je to moje nové auto! Prostě pecka! Zvlášť když mi dosavadní auto vypovědělo dva dny před oslavou službu. Respektive ne auto ale jen alternátor. Je, to byla fajn událost, stála jsem na krajnici poměrně frekventované silnice, naproti sobě firmu s autodopravou, odkud pořád vycházeli pánové. Všichni (chodci, cyklisti, řidiči) se podívali, co tam ta těhotná dělá s tím trojúhelníkem, proč stojí na krajnici a brečí a snaží se obléci si vestu, ale nikdo nezastavil, ani se nezeptal, co se děje. Jelikož byl můj muž 210 km ode mě, tatínek asi 170km a bratr asi 140km, zavolala jsem svého bývalého přítele, který byl ode mě pouhých 40km. Ještěže mám se svými expartnery lepší vztah, než když jsem s nimi byla ve vztahu J. Kouknul pod kapotu auta (kam jsem já předtím koukala asi 20 minut) a viděl to samé co já…spoustu kabelů a nádobek a pozor…motor…ale to je asi tak vše. Takže auto otlačil na místo, kde mohlo zůstat do druhého dne a odvezl mě domů (a pak u sebe doma žehlil průšvih, jelikož přijel pozdě…). Prostě legraceJ. Druhý den jsme za deště s mým mužem odtahovali auto k nám před dům. Dneska mi to přijde už taky jako legrace, ale ten den to bylo všechno možné, jen ne zábava. Takže, muž mě připnul na tyč, já měla za úkol jen brzdit a kroutit volantem. Člověk si ani neuvědomí, co všechno bez elektriky nejde - okýnka, stěrače, větrák….takže jsem 2/3 cesty nic neviděla. Nevím kolik strážných andělů ten den nad námi stálo, ale musela to být velká velká skupina, protože přes všechen ten stres jsme dojeli domů v pořádku a moje velké/malé štěstí zůstalo v bezpečí. Celý týden jsem završila pondělním pokusem ve škole, kdy jsem opět zázrakem (jinak si to nedovedu vysvětlit) udělala dvě zkoušky a jeden zápočet a pak doma prospala zbytek dne.

Týden jednadvacátý

20. září 2017 v 8:25 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Překvapivě byl klid. Asi z mých článků a popisů usuzujete, že se s mužem neustále hašteříme, ale ono to ve finále není tak horké, jak to vypadá. Ano, je pravda, že klid by se podle nás definovat asi nedal, ale co je důležité - přes všechno se máme rádi a velmi často se stává, že do týdne se situace tak nějak uklidní. V tomto týdnu byl právě takový zvláštní klid, který kazila jen vyhlídka na pondělní zkoušku z fyziologie a systému strunatců. Nebudu vás napínat, můj pokus nevyšel a já po hodince vyšla z kanceláře pana zkoušejícího doktora tak skleslá, že mi můj muž chtěl předat dárek k narozeninám v týdenním předstihu. Tak moc jsem se tvářila nešťastně a on tak moc nemá rád, když jsem nešťastná! No, co se dá dělat J. Pomalu ale jistě jsem začala potají hasit můj čtecí absťák - je pravda, že kdybych si místo čtení červené knihovny více všímala prezentací na zkoušku, mohlo být vše lepší, ale znáte to…. Jelikož mi mé soustředění teď nedovolí číst náročnější literaturu, vrátila jsem se k románkům, které jsem četla coby patnáctiletá dívka a ty pasáže, které mi přišli mládeži přístupné (musím přiznat, že jich moc nebylo), jsem doma četla nahlas odhalenému bříšku. Malá Bublinka se již sem tam zavrtí, takže se dá usuzovat, že je chvilku i vzhůru anebo zda se jí to či ono líbí. Například běh nebo spíš dobíhání autobusu se jí nelíbí vůbec (mě teda taky ne) J. Co se jí ovšem líbí je vrnění kočky na bříšku těsně před usnutím (to já mám teda taky ráda). Podle toho usuzuju, že bude asi přece jen v něčem po mně. Ultrazvuk totiž odhaluje podobnost spíše s tatínkem, například způsob protahování, celý táta…J

Týden dvacátý

16. září 2017 v 8:23 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Ani tento týden nebyl ničím extra výjimečným. U závodního lékaře jsem nahlásila konečně svoje těhotenství a v sobotu mě čekala poslední služba a pak až zase za tři roky (anebo déle, kdo ví J). Je zvláštní, jak se moje vnímání věcí mění. Jak si nejsem schopna vzpomenout na různé věci, okamžiky či vůně, ale na druhou stranu se od jisté doby chováte tak, abyste si neohrozili toho drobečka, co ve vás je. Stále si nemohu na tyto pocity zvyknout. Stále hledám a rozumná vysvětlení některých mých počinů, ale logika je asi jinde, než jsem teď já. Anebo spíš je logické vysvětlení blízko mě, ale já ho nejsem schopna vidět…uchopit…a porozumět. Tudíž některé mé reakce jsou malinko jiné, než je mé okolí zvyklé a tím na mě koukají lehce či více rozpačitě J. Jako skvělý příklad je rybolovná výprava mého muže. Samozřejmě, ž mi nevadí, když tam jede, ať si jede na jak dlouho chce. Jenže chudák mi pod vlivem chmelového moku podal tuto informaci dost nevhodným způsobem. Za prvé se mě zeptal před celou svoji rodinou, zda ho jako pustím (nejsem jeho matka, abych mu něco zakazovala), za druhé tím totálně v jedné větě zrušil plány, které jsme si domlouvali asi 3 hodiny před osudnou otázkou (jejda, já zapomněl…vždyť je to tak dlouho, co jsme o tom mluvili….) a konečně za třetí - nemůže mi psát, jak moc se mu stýská a jak mu chybím, když se ani neobtěžuje zajet za mnou do práce či počkat na mě doma, abychom se viděli (byť 10 minut), jelikož by mu někdo zabral nejlepší místo na ryby a dělá přece tu velikou oběť, když se kvůli mně vrací už v sobotu odpoledne a ne až v neděli jako zbytek výpravy. No, co k tomu říct, výbuch, který to ve mně vyvolalo, nebyl úplně nejhezčí, ale za to byl velký, to teda jo. Mno a jak to tak bývá , akce vyvolá reakci a tak na druhé straně nebyla o moc menší než ta moje. Ale na druhou stranu, zase se nenudíme, že?


V tomto týdnu nás čekal druhotrimestrový ultrazvuk. Vše vypadá v pořádku a paní doktorka nám řekla sladké tajemství pohlaví našeho miminka. Bude to TA Bublinka. Mého muže tato skutečnost rozněžnila natolik, že ačkoli vydal sám zákaz nakupovat věci pro miminko, šel a koupil nádhezné dupačky s košilkou a 2 čepičky.

Kam dál