Dopis sedmnáctý

Neděle v 10:58 | Jarka |  Dopisy psané všem
Krásný den všem,
zjistila jsem, že mi nejdou psát příběhy o mém mateřství. Měla jsem myšlenku, že stejně jako o svém těhotenství, tak i o mateřství sem budu psát jeden článek za druhým, jen pozitivnější. Ale jelikož stále krotím svého hormonálního, morálního, sebemrskačského a vzorcového draka, nejsem si jistá, jak moc bych se držela té části - pozitivnější… A proto sem vznikají zatím spíše dopisy se vším zmatkem, co se ve mně děje. Právě se nacházím v domovině svého muže a jako vždy je to pro mě výzva. Poslední dobou si má trpělivost vzala dovolenou a tím je hlavně moje dcera vystavena mé ne vždy hezké reakci. Události posledních dní mě nutí přemýšlet o lásce. Co to vlastně láska je? Kde je hranice mezí láskou a sebezničením? Kde ničíte toho druhého? Pořád na to nemůžu přijít, a proto mi Vesmír dává všelijaké ukázky do mého vlastního vztahu. Co na to mám říct? Snad jen: "Děkuji Vesmíre, jen pořád nechápu, co mám teda dělat…..". Jedna zkouška za druhou a co teď? A tak piju čaj, píšu tento dopis a zkouším nechat vše plynout. Co vám budu říkat, moc mi to nejde. Ale snaha by se mohla cenit, co říkáte? Brzdí mě strach, že nechat vše plynout, by mohlo znamenat ukončit dosavadní pohádku…..a to i přes všechny své řeči nechci, jenže…co když to je ta správná cesta ke klidu, míru a lásce a já se zatím jen vydávám na cestu plnou kořenů a výmolů, bolesti a strastí, zmatku a sebezničení? Buď mám v sobě hodně cukru (je tu výborný ovocný koláč) anebo se prostě točím na kruháči a nevím, kterou odbočku zvolit. A tak se dnes s vámi loučím ve všem to zmatku.
Se snahou nechat vše plynout
Jarka
 

Dopis šestnáctý

11. července 2018 v 8:17 | Jarka |  Dopisy psané všem
Na rozloučenou….
Sedím tu na gauči, mám puštěnou TV a koukám na svoji spící dceru. Musím přemýšlet nad uplynulými šesti měsíci. Jsem unavená. Měla bych být šťastná a vlastně i jsem, jen je tu pořád ten zvláštní pocit, co vše nemám hotové. Znáte to, v hlavě máte seznam každodenních povinností plus to něco navíc, co chcete dělat, aby bylo dobře i vám a najednou večer zjistíte, že je spousta položek, co si nemůžete odškrtnout. S každým dnem se zvyšuje ta část nesplněných úkolů a nakonec po pul roce se k pocitu štěstí při pohledu na dceru přidá i pocit frustrace z toho, co není. A s tím se dostaví i pocit viny z toho, že nejsem dostatečně happy. Vždyť jsem přece máma úžasné bytosti, tak proč ten pocit nedostatečnosti? Nevím. Možná se už neumím dostatečně radovat, možná mi chybí nějaké to správné kolečko, aby to bylo jinak. Možná se jen potřebuju vyspat anebo být chvilku sama se sebou. Možná jsem jen to jen já a mé pochyby o sobě samé. Do toho se mi teď 2x stalo, že jsem se musela rozloučit s někým, kdo mi byl velmi blízky. Prostě se naše cesty rozchází. V prvním případě to byla dlouholetá přítelkyně, kterou jsem měla ráda skoro jako sestru, Přeju jí v novém životě mnoho štěstí a s bolestí si přiznávám, že na této cestě již pro mě není místo. Bolí to, ale nedá se nic dělat. Mé pokusy o navázání spojení se minuly účinkem, a tak mi nezbývá než se s tím smířit. Druhý případ je ještě těžší. Je to někdo, na koho jsem já napojená, ale on už ne na mě. Je to bytost, kterou obdivuji a která mi je a bude vždy příkladem a inspirací, je to moje rodina krev. Ale i tomto případě jsem zjistila, že naše cesty se pomalu, ale jistě rozbíhají. Asi ne o tolik, ale je to znát. Došlo mi, že pokud máte někoho rádi (a nemyslím jen mileneckou lásku, láska á tolik podob - partnerská, sourozenecká, mateřská, přátelská…), musíte mu dát prostor a volnost a musíte se smířit s myšlenou, že vy nemusíte být pro toho druhého to samé, co je on pro vás. A proto se nejprve loučím s "Mařenkou" - bylo mi ctí Tě ve svém životě potkat, děkuji za chvíli, kdy jsme se smály i za ty ostatní. A poté….. S bolestí budu již jen z povzdáli sledovat cestu nejčistější bytosti, kterou jsem kdy potkala. Děkuji, že jsi stále součástí mého života, děkuji, že mohu alespoň malinko sledovat Tvé další cesty - buď šťastný, bikere, víc nechci…
S pocitem smutku a láskou…
Jarka

Dopis patnáctý

25. června 2018 v 19:52 | Jarka |  Dopisy psané všem
Pro nás všechny


Původně jsem se zde již včera chtěla rozčílit nad konkrétními lidmi, kteří nejsou dle mého dostatečně citliví na téma našeho životního provizória. Nad jejich sobeckostí a neschopností empatie, nad tím, jak je teď vše na jednoho velkého bobíka a tak dále. Jenže vztek stejně rychle jako přišel, zase pominul a já jsem už v průběhu promýšlení tohoto článku zjistila, že to asi nebude to pravé a Vesmír mě ve své moudrosti zaměstnal jinak. Teď, ve chvíli, kdy je můj milovaný muž na procházce s naším pokladem a naše tři kočičky odpočívají, mám čas na psaní a najednou si říkám: "Jaru, vážně chceš psát další negativní článek? Nebylo jich už dost v těhotenství?"… A tak se pokusím sepsat spíš takové zamyšlení nad naší situací. Pokud mi to okomentujeme, budu rádaJ….
… Naše životní situace mi přijde jako jedno velké provizorium a podle toho v jaké jsem zrovna náladě, ho prožívám bud líp anebo hůř. Můj muž patří k těm, kteří složili slavnostní slib, že jsou v případě nutnosti připraveni položit život při ochraně naší země a obyvatel. Jeho stanoviště je od chvíle, co jsme se poznali a také v současné době na Vysočině. Já bydlím v Berouně a dojížděla jsem do Prahy kvůli práci. Jenže láska si nedá poručit, a když jsme se jednoho letního dne setkali v Praze na Můstku, bylo to tam. Hned od první schůzky. On měl pronajatý byt v Brně a tak jsme ze začátku trávili víkendy střídavě na Moravě a u mě. Později jsme stále častěji byli v Berouně. Oba jsme vzteklinky a bručouni, takže náš vztah připomínal a vlastně stále připomíná jízdu na horské dráze. Naší situaci jsme neřešili ani ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsem těhotná. Jediné, co se změnilo, bylo to, že můj muž vypověděl svůj podnájem, přestěhoval si zbytek věcí do Berouna a do práce jezdí jako na intr. Čím víc se blížil porod, tím jsem byla víc nervózní z myšlenky, že jsem tu sama, no koneckonců to si můžete přečíst v deníku vystrašené těhulky. Myslím, že i to byl důvod, proč jsem do poslední chvíle chodila do práce. Abych nemusela myslet na to, že trávím dny jen se svým břichem a kočičím stádem. Po narození dcery se vše přiostřilo. Hormonální drak a nová situace, to dohromady tvořilo velmi výbušnou směs. Aby to nevypadalo, že zatímco já jsem trpěla, můj muž byl v pohodě. Už skoro dva roky se snaží změnit svoje pole působiště blíže k nám, do hlavního města. Jenže tam prostě není místo, odpověď personálního je - vyčkejte. Snažíme se, ale je to těžké. Odjíždí většinou v pondělí kolem půl 4 ráno a vrací se ke konci týdne, někdy ve čtvrtek, někdy v pátek. Musí se s námi loučit, musí snášet tu myšlenku, že pokaždé když přijede, je malá jiná a umí spoustu nového, musí se vyrovnat s tím, že u spousty věcí není a tím pádem na spoustu věcí reaguje jinak. Pokud se ptáte, proč jsme se nepřestěhovali za ním - nechtěl. On chce sem k nám, blíž k mojí i jeho rodině (moje je od Berouna jen 155km, jeho 175km, z Vysočiny si ke každému přičtěte 230km). A tak jsme teď v takové spací a čekací fázi. Víte, sice tu mám ve svém okolí přátele, ale občas si přijdu prostě neskutečně sama a to ovlivňuje moje nálada. Ačkoli si myslím, že každá situace jde zvládnout, pokud se ti dva milují, někdy je toho prostě moc. No a v té chvíli stačí jedna tak zvaně dobře míněná rada či poznámka a přijde potopa. Křik, pláč, naštvanost. V tu chvíli nejsem schopna zvládnout situaci s láskou. No a to se mi stalo včera. Rady typu buď ráda, že si doma sama, alespoň máš klid od muže a do ničeho ti nekecá, anebo různé tipy na vylepšení časového plánování, protože mateřská je přece dovolená a je absolutně nepochopitelné, proč a z čeho bys měla být tak unavená a občas i zničená…Když jsem dnes hodně po půlnoci ležela v posteli a špízovala svoji dceru v postýlce, došlo mi, že moje vnitřní nastavení, které mi pořád ještě velí, že je třeba mít vše ok, dítě v pohodě a harmonii, uklizeno, uvařeno a pokud možno i napečeno a kočky jak z obrázku Josefa Lady, mi vlastně ubližuje. Můj vnitřní masochismus dovršil pomyslného okraje a tak místo toho, abychom si s mužem užívali a těšili se z každé chvilky, kdy jsme spolu, protože jich opravdu není moc, řešíme jen a jen nějaké kravinky a ptákoviny typu, už jsem třikrát vynechala žehlení - jsem strašná matka, či já jsem usnul - promiň lásko, že jsem s tebou teď nebyl, protože jsem z únavy vytuhl. Moje vnitřní nastavení mě nutí tvářit se natolik jako hrdinka Xena, že moje nejbližší i širší okolí má potřebu mě upozorňovat naprosto na všechno a to i na věci, které prostě neexistují.. A já proto říkám dost. DOST. Dost za sebe a za moji rodinu. Jsme ,jací jsme a upatlané ručičky moji dcery od první kaše jsou prostě víc než vyžehlené plínky. A upřímně, komu se to nelíbí …dál to jistě znáte:-). A jaké si z toho beru poučení? Je třeba užívat si každou chvíli i provizorium.
No úvahou se to asi nazvat nedá…možná třídění myšlenek:-)?

Nyní už opět s láskou

Jarka
 


Dopis čtrnáctý

19. června 2018 v 9:37 | Jarka |  Dopisy psané všem

Všem, kterých se to také týká….


Stále častěji a častěji jsem řízená autopilotem. Vzbudím se, jdu do koupelny, dám kočkám snídani, ohřeji mléko pro dceru, přebalím ji, nakrmím ji, pomazlíme se, odsaji mléko, aby bylo na svačinu, uspím dceru, nasnídám se já, umyju nádobí od večera, dcera se vzbudí, hrajeme si, svačina, jde se ven anebo další hraní dle počasí, do toho samozřejmě pozornost pro kočičky a po telefonu pro muže, který chrání naši zemi pomocí vzdušné techniky, oběd - nejdřív kapsička pro kočky, mezitím ohřívám zeleninu pro dceru, po jejím nakrmení jsem na řadě já, opět spánek, hraní, úklid, odsátí mléka a je tu večer - koupaní, večerní dávka mléka, uspání, úklid, jídlo pro kočky, moje večeře, vytvoření zásoby mléka pro ráno, koupel, postel. V programu mám občasné změny v podobě návštěvy, čtení knihy, příležitostné práce a snahy o učení. Automatizace. Vypnutý mozek. Pozice off. Odpovědi na dotazy bez zapnutí myšlení. Vnitřní pilot řídí můj život a já mám občas pocit, že na něj koukám jako na film. Buď se mi líbí anebo ne, ale je tam stále ten určitý odstup. Jiná realita. Strach. Úzkost. Panika. Pocit osamění. Samota. Bolest. A v tom všem zmatku taky láska. Láska, kdy máte pocit, že vám v břiše litá milion motýlků (a vředy to nejsou). Za hrudní kostí cítíte lehký tlak a teplo (a infarkt to není), v očích se vám tlačí slzy (a alergie to překvapivě není) a pak si uvědomíte, že uděláte něco jinak. Vzpomenete si na pohled muže, se kterým si sice často píšete, jak moc se milujete, ale až vzpomínka na ten jeho pohled a úsměv a ostrov prvních šedin na bradě vám připomene, že je to skutečné a ne jen automatické. Najednou se vám zasteskne po zlozvyku, jako je dávání na ubrus vlhkou skleničku, po které zůstane kolečko. Najednou jdou stranou všechny neshody. Najednou vám chybí. Podívám se na svoji spící dceru a vidím v ní tolik podoby s jejím otcem a pocit tepla a motýlků se ještě rozšíří. Dostala jsem nedávno příležitost uvědomit si svého autopilota a zároveň pocítit lásku ke svému partnerovi. A tak se snažím učit s tím pracovat. Snažím se vnímat svoje pocit a sdílet je dál, se svoji rodinou vnitřní i vnější. S každým, kdo je ochotný mě vnímat. S každým koho se to také týká. Milujme se (a nemusíme se jen množitJ). Zkusme se naučit dávat a přijímat lásku. Zkusme žít v lásce a s láskou. Přidáte se?

S láskou

Jarka

Jak jsem opět zmatkovala...

13. června 2018 v 20:23 | Jarka |  Deník prvomatky
Dlouho jsem nic nepsala, dalo by se vymluvit, že jsem neměla čas, protože jsem přece ta matka, nebo bych mohla říct, že nebyla energie, protože jako matka veškerou svou životní sílu věnuju malé princezně. To vše je samozřejmě pravda, ale také je fakt, že jsem neměla žádné téma. Úplně se mi nezdálo psát tu o velikost, četnosti a barvě nálože plínek (ale je fakt, že to by bylo minimálně na dva články). Nicméně na radu své kamarádky a nastávající dvounásobné maminky a bloggerky a obávané recenzentky knih Karin (ano, taky nechápu, jak to všechno stíhá a to nevíte, že má doma neuvěřitelně naklizeno) jsem se rozhodla popsat vám všem, kdo jste ochotni to číst, můj čtvrteční den.
Počasí vypadalo všelijak, moje záda v bederní oblasti se rozhodla stávkovat, zatímco můj tlak si řekl, že jumping je fajn nápad a v mé hlavě se na úrovni spánků usadili permoníci. V tomto stavu jsem se snažila starat o svého malého andílka, poklidit byt (v pátek nám měl přijet domů táta a bylo by fajn, kdyby to tu poznal), uvařit si, věnovat se kočkám (protože Mia evidentně trpí, jelikož ji neházím míček tak často, jak by chtěla), odpovídat na sms od mámy a psát svému muži. Moje malá badatelka se už celkem akčně hýbe, proto jsem na zem dala velkou deku, na ní přebalovací podložky a na to ještě plínku. Miminko pěkně doprostřed a hračky kolem. Zhruba za minutu a půl byla plínka a podložky v jednom rohu deky, hračky odhozené do druhé části místnosti, další roh měla Bubla v puse a zběsile se snažila udělat si z deky něco jako kuklu. Fajn. Vše jsem narovnala a začalo se pěkně znovu. Super, tentokrát celá akce trvala minutu. Takže zpět na začátek. Po hodinovém tréninku začala malá vypadat ospala a k mé radosti na hodinu usnula. Super, po tichu jsem si vypila kafe, nechtěla jsem ani dýchat, snědla jsem si svačinu a resetovala mozek. Vše vypadalo růžově do chvíle, než jsem se vydala do kuchyně, dítě pěkně na gauči a najednou slyším měkké žuch. Cože ŽUCH?? Skáču celých těch 5 kroků do obýváku a mezi gaučem a stolkem leží na zemi můj Svět, bříško pěkně na prodlužováku, oči vyvalené, čelo rudé a ve chvíli, kdy se k ní skláním začíná plakat. Brek nabírá obrátky v okmažiku, kdy ji k sobě tisknu vší svou silou, klepu se pláčem a pořád opakuju: "Vše je v pořádku, maminka nechtěla, maminka nechtěla, promiň , promiň, promiň…".. Bubla už dávno nebrečí, za to já řvu jak tur. Zmatkuju a snažím se dovolat na všechny strany. Abyste tomu rozuměli, nemocnice s dětským příjmem je v sousedním městě asi 23km a já absolutně netuším, kudy tam jet - směr ano, detaily ne a taky jsem v autě ještě nejela s malou sama. Takže panika na entou. A samozřejmě, nikdo mi nebere telefon. Proč mají sakra mobily, když nejsou mobilní ani na signálu a některé si dokonce dovolí mít oba své telefony vypnuté??? Teď když je potřebuju???? A můj muž? 230km daleko a v té chvíli pod vlivem alkoholu a na "sportovní" odpoledni s jinými strážci země. Super. Jistě si dokážete představit, že jsem mu volala, vztekala se do telefonu a jeho pro mě laxní jednání odměnila zběsilým zavěšením. Škoda, že se s mobilem nedá prásknout do vidlice, jako se starými telefony. Mezi tím jsem dala studený obklad na čelo své dceři, oblékla se a na internetu hledala cestu do nemocnice. Když jsem se uklidnila a došlo mi, že malá se na mě chechtá, obklad považuje za novou hračku, čelo nemá ani nateklé, boule žádná a opět se snaží dostat k okraji, aby si svůj skok zopakovala, zapnula jsem svoji intuici a po telefonu se radila se svoji drahou maminkou. Usoudila jsem, že s odjezdem do nemocnice počkám. Nakrmila jsem, vykoupala jsem a mazlila se se svojí dcerou. Tři hodiny od začátku paniky ji bránila ve spánku, osahávala hlavu, kontrolovala oči a samozřejmě úplně první ze všeho jsem zkontrolovala, zda si nevyrazila své první dva zoubky. Tohle kolečko jsem udělala snad 100x. Když Bubla usnula, lehla jsem si do postele, pustila jsem si potichu televizi (abych v jejím světle viděla na dceru do postýlky) a zahájila svoji noční službu v kontrolování. Nevěřila jsem monitoru dechu a každých cca 20 minut kontrolovala, že opravdu dýchá. Uprostřed noci mě měla plné zuby a začala plakat ve snaze odehnat svoji šílenou matku, která ji neustále budí. V průběhu střežení spánku svého Štěstí mi došlo, co přesně potřebuju mít doma. Nosítko - abych měla dceru stále u sebe v bezpečí a to i ve chvíli, kdy půjdu na záchod, chůvu - pro chvíle, kdy si ji nebudu moct vzít ani na ten záchod a rentgen - sice se do našeho 1+1 nevejde, ale to jsem vymyslela. Odkoupím byt od souseda a náš pronajatý byt probourám k sousedovi a když už jsem v tom předělání, koupím další dva byty a tím bude naše celé patro. Tak budu mít k dispozici vlastní emergency se vším, co k tomu patří. No a protože moje čtení rentgenových snímků končí u zlomeniny, budu potřebovat odborníka - takový Noah Wyle alias John Carter by nebyl špatný, samozřejmě jen proto, aby měla moje princezna veškerý komfort, že? Co bych pro ni neudělala. Závěrem bych chtěla říct, že Bubla bude adrenalinový typ a seskoky jsou pro ni forma zábavy a já? Já dvě noci skoro nespala a pak působila jako zombie u rodičů svého milovaného muže, ale o tom až někdy jindy.

Jsem máma

7. března 2018 v 21:10 | Jarka |  Deník prvomatky
Jsem mámá! Pořád si na tuhle noviku musím zvykat. 70 dní mám v náručí malého bezbranného tvorečka, který je zcela odkázaný na mě či mého muže. Vím, že jsem si mohla zvyknout na myšlenku mateřství v průběhu těhotenství, taky jsem se o to snažila, ale finále přišlo až na porodním sále. Jsem máma. Já! Pokaždé, když jsem unavená a na pokraji sil (což jsem častěji než by se mi líbilo), se snažím, aby se na mě moje malá princezna usmála a rázem je svět zase hezký. Nic vám nenhradí úsměv vašeho dítěte. Není lepší pocit, než držet v náručí svoje dítě. Je zvláštní, jak se žena mění. Pořád myslím na práci a pořád jsem v jistém směru takzvaně hrabivá po nových podnětech a projektech, ale už to není můj středobod Světa. Ještě nedávno jsem doma oslavovala každý zvladnutý dozorový audit a teď se se stejnou vervou raduji nad hnědou plínkou. Dřív jsem uměla plánovala práci pro 18 lidí a teď jsem ráda, že se držím plánu alespoń pro sebe a to ne vždy, protože moje mimišéfka často mění harmonogram. Dřív jsem musela denně vypít alespoň 5 šálků kávy, pořádně silných a voňavých a dnes? Jedu v meltě a čaji na podporu laktace (právě si ho vařím na dobrou noc...). Priority jsou někde úplně jinde. Občas se s tím peru, občas se sama divím...ale život bez mého malého generála si už nedovedu představit. Jsem prostě máma.....

Týden osmatřicátý

12. ledna 2018 v 22:13 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Kontrola v Podolí. Ani jeden z nás si nepřipouštěl, že by něco nemělo dopadnout dobře…A to byla chyba. Monitor dopadl dobře, ale ultrazvuk…Percentil se nám zase snížil a jelikož kritické hodnoty jsou prý kolem 10 a my měli 17, vzalo nám to doslova dech. Myslím, že to na nás bylo dost vidět, protože nás paní doktorka dost uklidňovala, že možná porodíme prostě dřív. Paní doktorka v poradně mluvila v podobném duchu, ale ten klid nějak nepřicházel. Asi proto jsme se doma ještě v pátek a vlastně i v sobotu pohádali, protože jsem najednou potřebovala uklidit uklizené a začala jsem vymýšlet další a další úkoly, až to skončilo tím, že jsem mi začalo tvrdnout břicho a udělalo se mi špatně. No a najednou tu byl Štědrý den. Zdobil se stromeček, koukalo se na pohádky, připravili jsme si chlebíčky, já jsem nesměla skoro nic dělat a prostě odpočívat. Tak jsem se mazlila se svým bříškem a hlídala jsem pořád pohyby. Večeře byla moc hezké a u stromečku byla romantika. Na Boží hod přijeli naši, bylo to moc hezké, povídali jsme a rozbalovali další dárky a smáli jsme se. Na Štěpána jsme s mužem udělali malou procházku a večer mě začalo divně tlačit břicho.

38+0 byl nakonec náš den D. V jednu ráno jsem si řekla, že se asi něco děje, ve tři jsem si byla celkem jistá, jen jsem si to nechtěla přiznat, ve čtyři jsme vzbudila muže, zabalila so tašku a šla do koupelny. V půl 6 jsem dovolila svému vynervovanému miláčkovi jít do auta a asi v 6.05 jsme parkovali před Podolím. Kolem 6.30 mi praskla voda a dál si to asi umíte představit. Před jednou jsme už byli tři a bylo nám krásně. Tolik lásky a štěstí jsem asi nikdy necítila.

Týden sedmatřicátý

11. ledna 2018 v 21:40 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Můj milovaný muž přijel už ve čtvrtek dopoledne. Byla jsem moc ráda. A ve čtvrtek odpoledne jsme se prvně pohádali. Nervozita. V pátek jsme jeli na kontrolu do prenatální ambulance. Paní doktorka zkontrolovala mě, podívala se na miminko, přečetla si zprávu z ultrazvuku a snažila se nás uklidnit. Na kontrolu jsem měli přijít další týden a udělat celé kolečko, monitor - ultrazvuk - ambulance. Ačkoli jsme jeden druhému říkali, že jsme se uklidnili, nebyla to pravda a naše dny tím byli poznamenané. Muže přepadla viróza a já jsem se rozhodla, že když uklidím celý byt a tím myslím, že jsem místy lezla po čtyřech, tak se mi uleví. To se zase nelíbilo mému muži. Slovo dalo slovo a nějak jsme si nerozuměli. Prostě hormony a stres.

Týden šestatřicátý

9. ledna 2018 v 21:38 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
V tomto týdnu jsem si naplánovala zkoušku. Nebudu lhát, s přípravou jsem měla celkem problém, nějak jsem se nechtěla učit o genetických vývojových vadách, ale byla jsem rozhodnutá tam v sobotu jet, až do pátečního dopoledne. V pátek jsme totiž měli mít kontrolní ultrazvuk. Muž se rozhodl, že musí jet s námi, protože dva ultrazvuky byl nucen vynechat. Nadšení nás přešlo v ordinaci. Malé klesl percentil o 50% z předešlé hodnoty. Paní doktorka se nejdříve tvářila dost tragicky a my jsme oba byli dost vyděšení. Moje břicho působilo strašně velké, jako bych čekala dvojčata a přitom malá měla jen 2400g. V tu chvíli jsem rozhodně nechtěla jet na zkoušku a byla jsem dost naštvaná, že vůbec jedeme k našim, protože jsme jim slíbilo poslední návštěvu před porodem. Když jsme tam dojeli, byla jsem těsně před rozplakáním. Pořád jsem se obviňovala, že špatně jím a málo jsem odpočívala, že jsem měla nastoupit na mateřskou dřív anebo na tu neschopenku, když mi to na gynekologii říkali. Máma hned poznala, že se něco děje, nakonec jsem ji to řekla, ze zkoušky se omluvila a snažila jsem se nějak se uklidnit. Tak jsme Začali péct cukroví, jen místo klidu jsme se párkrát pohádali 😊. V pondělí musel muž zase do práce, já se snažila nějak zabavit a myslet pozitivně. Moc se mi to nedařilo…

Týden pětatřiátý

8. ledna 2018 v 21:27 | Jarka |  Deník vystrašené těhulky
Začala mi mateřská dovolená. Naštěstí si můj muž vzal náhradní volno nebo dovolenou (v tomhle se málokdy vyznám, protože u něj to mají vážně malinko zvláštně nastavené) a já nemusela být první dny sama. Stihli jsme vyřídit papíry k uznání otcovství a pořádně se prospat, jednou si vyměnit názor a prostě relaxovat. V sobotu jsme jeli na poslední návštěvu do k mužovým rodičům. Bylo to překvapivě všechno neskutečně v klidu. Jen jedna výměna názoru, ve které jsem se ve finále ztratila, ale jinak byl klid. Předělávání dolníí části domku se jim blíží ke konci a vypadá to moc pěkně. Přiznám se, že já jsem tam vlastně den a kousek jenom proseděla a nic nedělala, nejdřív jsem měla výčitky svědomí, ale pak jsem si řekla, že mi chybí do porodu 5 týdnů a já mám na to přece nárok. Dojeli jsme domů a byl vlastně klid. V pondělí muž odjel na svoji Vysočinu a já začala koukat na seriály v TV. Do toho jsem se snažila plnit alespoň něco ze seznamu prací. Něco se povedlo a uklidila jsem, něco už méně. Hodně jsem odpočívala a měla pocit, jako bych byla za školou 😊. Ale bylo to příjemné lenošení…Bohužel klid nám neměl trvat dlouho…..

Kam dál